Náš strach ze všeho i ze sebe samých

Asi jsme to slyšeli všichni v mnoha verzích nesčetněkrát: „Západ nás zradil, Východ nás ovládal, všichni nás chtějí zneužít a diktovat nám, co máme dělat; jsme slouhové, zbabělci, švejci, teď ty nový ideologie, už člověka zase kádrujou, je to vo strach promluvit; nikomu nevěř, jen sám sobě; mám právo si myslet, co chci, to je svoboda slova, pokud má někdo problém, ať si ho řeší sám, já se taky nikoho o nic neprosím a nikdo mi nic nikdy zadarmo nedal, všechno jsem si oddřel sám, tak ať se každej stará, jak může.“

Příběh, který o sobě jako společnost stereotypně vyprávíme, v sobě kombinuje strach, že nejsme dost významní, že stále někoho musíme dohánět, jsme bezmocní vůči křivdám mocnějších a naší dobré duši hrozí další nebezpečí. Toto vyprávění by mohlo zůstat úsměvným sebeironickým kulturním koloritem, kdyby však ve skutečnosti nebylo jednou z nejmohutnějších sil, která rozhoduje o zásadních tématech dneška. O demokracii v České republice, o dopadech války a našem podílu na zastavení ruské agrese, o ekonomii, o vládě práva, o zajištění obyvatelnosti naší planety. Všichni víme, že se jako společnost propadáme do chudoby, že se války na Ukrajině nepřímo účastníme, že se svým jednáním podílíme na budoucnosti Evropy. Na vlastní kůži zažíváme postupující klimatickou katastrofu, stále více z nás zažilo pracovní vyhoření a neúměrný stres, stále rychleji jsou součástí našich životů algoritmy umělé inteligence, u nichž si nejsme jisti jejich dosahem.

Otázkou je, jestli nenastal čas změnit něco ze svého příběhu o strachu ze všeho, včetně našich vlastních možností. Příběh o křivdě působí totiž tak, že nejenže nepomáhá dané problémy řešit, ale podílí se na jejich prohlubování. Aby pro nás případná změna byla možná, není však možné náš navyklý způsob, jak o sobě mluvíme, prostě zčistajasna zahodit – nefungovalo by to. Ani nám nepomůže kárat se za to, jak se káráme a jak jsme se na rozdíl od jiných zemí nepovedli – tím bychom tentýž příběh stvrdili jinou cestou. Je dobré pokoušet se rozumět tomu, jak jsme ke svému příběhu přišli a o co je možné konkrétně opřít jeho jinou podobu. Je dobré také vidět, že před obdobným úkolem stojí velká řada zemí, protože polykrize, tedy kumulace krizí různé povahy a příčiny, ve které se nacházíme, nutí ke generální změně postoje ke světu.

Nedůvěra v systém

Političtí teoretici Ivan Krastev a Stephen Holmes ve své pronikavé knize Světlo, které pohaslo: Vyúčtování (2019) analyzují poměrně podrobně vývoj v zemích střední Evropy po pádu komunismu. Upozorňují na to, že v postkomunistických zemích došlo ke zvláštnímu dvojímu vytěsnění – ze svých temných stránek (xenofobie, klientelismus, zrady, pohodlnost) se tyto země vyvázaly tak, že své vlastní jednání daly za vinu vnějším systémům – nejprve nařízenému komunismu a poté ideologiím neoliberalismu. Tyto vnější „síly“ potom plošně odsoudily. Zbavily se tak sice pocitu viny, ale zároveň založily příběh, ve kterém chybí vnitřní kulturní opory. Místo toho se pokoušely napodobit a ekonomicky dohnat Západ, což se jim nepodařilo jednak z důvodu právě zmíněného popření vlastních vnitřních problémů, jednak dílem „kulturního kolonialismu“, díky kterému se mohly nanejvýš stát hezkou nápodobou správné západní předlohy. Jako by si přivodily dvojí ponížení, které vedlo k vytvoření tak zvané kultury resentimentu. Pro kulturu resentimentu je určující pocit křivdy vůči vnějšku (Východu, Západu), trvání na vlastní bezmoci a skrytá grandiozita. Tato pocitová změť se pak uvnitř společnosti může projevovat jako vzájemné trestání, pohrdání, nedůvěra k sobě samým.

Z jiné perspektivy potvrzuje totéž ředitel výzkumu agentury STEM Jaromír Mazák, když tvrdí, že Česko netouží po návratu totality, ale zároveň je část lidí frustrovaná, že se nám nepodařilo dohnat Západ a stát se mu rovnocenným partnerem. Navzdory reálné účasti České republiky na rozhodnutích Evropské unie se toto zklamání propisuje do pocitu bezmoci něco v Evropě ovlivnit a do mylné představy, že jsme nuceni EU jenom poslouchat. Většina Čechů se proto kloní k neutrální pozici v rámci střední Evropy, k představě vyvažování mezi Západem a Východem, nebo prostě k životu bez „vměšování se“ (velká část české společnosti se tak staví například i k válce na Ukrajině) a potřebě „hledět si svého“. Jinými slovy, jde o volbu bezpečné pozice kůlu v plotě. Z hlediska nynější polykrize je to přání, které pro nás může mít jedině zničující důsledky.