Svoboda na scestí aneb ještě zbývá naděje

Post Image

Svoboda na scestí aneb ještě zbývá naděje

Play icon
24 minut
64ccef44d4d45d6a0b53a14f_012esej_profimedia-0622489974

foto ČTK/Profimedia.cz

Pošlou Evropané svobodu a tím i svoji budoucnost na smetiště? ptá se emeritní soudce Evropského soudu pro lidská práva a bývalý advokát Aleš Pejchal. „Pokud lidé v této zemi i v celé Evropě vzývají svobodu, pokud skutečně chtějí žít svobodně, pak nemohou zároveň vzývat ‚silný‘ stát. To je protimluv ve vztahu ke svobodě,“ píše se v eseji, kterou autoři pravidelně odpovídají na otázku magazínu Reportér, co považují za zásadní problém dneška.

Napsat cokoli zobecňujícího ve vztahu ke svobodě je téměř vždy zavádějící. Uchopit slovy nejdůležitější prvek života lidské komunity, tedy přesně definovat svobodu, neumím. A přitom její ochranou se zabývám celý svůj profesní život.

Cítím, jak obyvatelé Evropy svobodný život opouštějí, nechávají se dobrovolně svazovat podivnými, už ani ne ideologiemi, ale z kontextu vytrženými hesly, a marně hledám obecné východisko z tohoto myšlenkového marasmu. Pošlou Evropané svobodu a tím i svoji budoucnost na smetiště dějin? Kdybych věděl, že ano, pak už by odešla naděje, leč zatím nevím – a to je dobře.

Seriál esejí

Svobodné myšlení otevírá cestu stále novým svobodným myšlenkám. Svobodné podnikání svobodně přináší nové výrobky anebo zcela neobvyklé, dosud neznámé svobodné tržní vztahy. Žádná, ani ta nejsilnější moc nemůže takovéto svobodě v komunitě stoprocentně zabránit, může však postupně komunitu zcela ochromit nebo ji úplně zničit. Pojďme si proto o asi nejpalčivější otázce dneška, tedy lidské svobodě, zkusit povídat, dokud máme tu možnost.

•••

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém názvu svobodu má a tím se liší od Všeobecné deklarace lidských práv OSN, která o svobodě hovoří až ve svém textu. Mám za to, a věřím, že zcela oprávněně, že autoři oné evropské úmluvy kladli důraz právě na ochranu svobody, což je vyjádřeno velmi srozumitelně v preambuli úmluvy: „… potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí…“ Čili ochrana svobody je nezpochybnitelným základem spravedlnosti a míru ve světě, a pokud jde o lidská práva (stejně jako o účinnou politickou demokracii), ta jsou toliko vhodnými instrumenty k ochraně svobody. V listopadu 1950, kdy byla Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v Římě přijata, hrůzy druhé světové války nejenže v Evropě ještě zcela neodezněly, ale byly odkrývány stále nové a nové zločiny, které za sebou jejich pachatelé zanechali. V této situaci svoboda a jenom svoboda mohla Evropanům přinést šťastný život.

Jedna věc mne však na původním textu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaráží a nemám pro ni zcela vyčerpávající vysvětlení. Neobsahoval žádná ustanovení o ochraně majetku, jako by právo vlastnit majetek nemělo nic společného se svobodou člověka. Přitom historicky starší Všeobecná deklarace lidských práv (schválena Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948) o vlastnictví pojednává ve svém článku sedmnáctém: „1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. 2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.“ Považovali Evropané ochranu majetku za nedůležitou? Nebo byl jejich přístup k této ochraně vlažný? Nepřetrvává tento přístup Evropanů k vlastnictví do dnešních dnů? Nevím, všimněme si ale, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod sice zakazovala nevolnictví, ale jako by si „neuvědomovala“, že prazákladem postavení nevolníka byla právě otázka vlastnická. Nevolník půdu, na rozdíl od svobodného sedláka či svobodného rolníka, nevlastnil, a tudíž nebyl ani svobodný.

Podpořte Reportér sdílením článku