Svoboda na scestí aneb ještě zbývá naděje

Napsat cokoli zobecňujícího ve vztahu ke svobodě je téměř vždy zavádějící. Uchopit slovy nejdůležitější prvek života lidské komunity, tedy přesně definovat svobodu, neumím. A přitom její ochranou se zabývám celý svůj profesní život.

Cítím, jak obyvatelé Evropy svobodný život opouštějí, nechávají se dobrovolně svazovat podivnými, už ani ne ideologiemi, ale z kontextu vytrženými hesly, a marně hledám obecné východisko z tohoto myšlenkového marasmu. Pošlou Evropané svobodu a tím i svoji budoucnost na smetiště dějin? Kdybych věděl, že ano, pak už by odešla naděje, leč zatím nevím – a to je dobře.

Svobodné myšlení otevírá cestu stále novým svobodným myšlenkám. Svobodné podnikání svobodně přináší nové výrobky anebo zcela neobvyklé, dosud neznámé svobodné tržní vztahy. Žádná, ani ta nejsilnější moc nemůže takovéto svobodě v komunitě stoprocentně zabránit, může však postupně komunitu zcela ochromit nebo ji úplně zničit. Pojďme si proto o asi nejpalčivější otázce dneška, tedy lidské svobodě, zkusit povídat, dokud máme tu možnost.

•••

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém názvu svobodu má a tím se liší od Všeobecné deklarace lidských práv OSN, která o svobodě hovoří až ve svém textu. Mám za to, a věřím, že zcela oprávněně, že autoři oné evropské úmluvy kladli důraz právě na ochranu svobody, což je vyjádřeno velmi srozumitelně v preambuli úmluvy: „… potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí…“ Čili ochrana svobody je nezpochybnitelným základem spravedlnosti a míru ve světě, a pokud jde o lidská práva (stejně jako o účinnou politickou demokracii), ta jsou toliko vhodnými instrumenty k ochraně svobody. V listopadu 1950, kdy byla Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v Římě přijata, hrůzy druhé světové války nejenže v Evropě ještě zcela neodezněly, ale byly odkrývány stále nové a nové zločiny, které za sebou jejich pachatelé zanechali. V této situaci svoboda a jenom svoboda mohla Evropanům přinést šťastný život.

Jedna věc mne však na původním textu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaráží a nemám pro ni zcela vyčerpávající vysvětlení. Neobsahoval žádná ustanovení o ochraně majetku, jako by právo vlastnit majetek nemělo nic společného se svobodou člověka. Přitom historicky starší Všeobecná deklarace lidských práv (schválena Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948) o vlastnictví pojednává ve svém článku sedmnáctém: „1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. 2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.“ Považovali Evropané ochranu majetku za nedůležitou? Nebo byl jejich přístup k této ochraně vlažný? Nepřetrvává tento přístup Evropanů k vlastnictví do dnešních dnů? Nevím, všimněme si ale, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod sice zakazovala nevolnictví, ale jako by si „neuvědomovala“, že prazákladem postavení nevolníka byla právě otázka vlastnická. Nevolník půdu, na rozdíl od svobodného sedláka či svobodného rolníka, nevlastnil, a tudíž nebyl ani svobodný.