Máminy etudy

Když sleduju Manželské etudy, míchají se ve mně silné pocity.

Za prvé mě tenhle dokument upřímně baví – v osm hodin večer pustím televizi a nacházím se s reálnou rodinou v černobílém a trochu zrnícím roce 1983, o hodinu později se ocitnu v devadesátých letech, na která si už dobře pamatuju, a za další hodinu jsem s těmi samými (jen tedy o pětatřicet let staršími) lidmi v barevné a plastické současnosti, což je fascinující…

Dalším důležitým pocitem je hrdost na mámu.

Cítil jsem ji už jako devítiletý kluk někdy roku 1987, když televize vysílala Manželské etudy prvně. Byli jsme na škole v přírodě a učitelky si tam o nich nadšeně povídaly – v tu chvíli mi došlo, že mámina profese nejspíš nebude úplně běžná.

Ještě dlouho jsem ale manželské páry, které průběžně točila a točí, vnímal spíš jako naše rodinné známé; neviděl jsem za tím žádnou velkou práci.

Tohle přišlo později, když jsem začal při mámině natáčení fotit, a naplno si to uvědomuju vlastně teprve teď, když je mi čtyřicet.

Po celý život se motám kolem impozantního projektu, ale mojí mámě totálně chybí ego, a tak nám doma nikdy nedala najevo, že pracuje na něčem velkém.

Všechno se dělo tak klidně, přirozeně a mile, že ani nevím, jestli chápe, co dokázala.

Snad jo.

Já už to každopádně vidím.

A jsem na ni ještě mnohem pyšnější, než když mi bylo těch devět.