Pánbůh mě asi ještě nechtěl

Tři holky, co spolu bydlely na pokoji, se držely za ruce. Veronika, Elsa Schneiderová, ta byla z Wittenbergu, a ještě Gerstenbergerová z Chemnitzu, které se z legrace říkalo jen příjmením. Pracovaly každá jinde, ale po večerech spolu chodívaly do kina, na operetu nebo do restaurace Winzerstuben na Seestrasse 7, kde hrávala muzika, i když tancovat se nesmělo.

Dávno si už taky vyměnily adresy, pro případ, že by je válka rozdělila. Aby se zas našly.

Teď spolu stály namačkané vzadu ve sklepě, venku duněly výbuchy, všechno se otřásalo, ze zdí padala omítka a kyslíku ubývalo, člověk zbytečně lapal po dechu, což je strašný pocit, okamžitě začnete panikařit. Naštěstí tenhle sklep patřil k restauraci, a tak tu u zdi stály vyrovnané bedny s minerálkami. Když si člověk nalije vodu do dlaní, může se z ní trochu nadýchat.

Veronika a Elsa, katoličky, věděly, že Gerstenbergerová je protestantka, a tak ji tou minerálkou rychle pokřtily. Až tu všechny umřou, sejdou se nahoře.

Jenže pak se něco stalo, Veronika dodnes neví co, i když si tu situaci v hlavě přehrávala snad tisíckrát: všechny tři dívky najednou stály na druhé straně sklepa, vpředu u schodů. Nějak se sem musely protlačit.