Celé to je divné. Na rozhovoru s Jiřím Procházkou jsme byli domluveni dávno, jenže měl vznikat v klidu.

Předpokládalo se, že zápas o titul bude až před Vánoci v Las Vegas, ale koncem září organizace UFC oznámila, že je vše jinak a Jirka se o pás šampiona utká jindy a jinde. Mnohem dřív. Jedenáctého listopadu v newyorské Madison Square Garden.

Domluvený rozhovor jsme nakonec nezrušili, ale ani mě moc nepřekvapilo, když jsem dopoledne přijel na domluvený sraz do jedné brněnské posilovny a Jirka tam nebyl.

Naopak, chápal jsem to.

Má teď úplně jiné starosti než nějakého novináře.

Obrnil jsem se trpělivostí a Jiří za hodinu zavolal, že se moc omlouvá, ale trénink se dnes přesunul do jiného gymu na druhém konci města; prý tam právě začíná svou první dnešní jednotku, tak ať přijedu.

No nic, aspoň uvidím trénink!

Cestou přes Brno vzpomínám na to, za jakých okolností jsme spolu mluvili naposledy.

Začínal rok 2020 a Jirka právě po pěti letech opouštěl japonskou organizaci Rizin, kde už marně hledal srovnatelného soupeře. Přestoupil do americké organizace UFC, která sdružuje vůbec nejlepší zápasníky, ale tenkrát při našem rozhovoru byl ještě pořád prodchnutý Japonskem a samurajskou filozofií. Každou chvíli mi citoval z Knihy pěti kruhů, což je životní dílo nejslavnějšího samuraje Mijamota Musašiho z první poloviny sedmnáctého století.

Hle, velmi originální mladík, říkal jsem si a následující tři roky mu fandil na dálku.

Děly se velké věci: první zápas v UFC vyhrál, druhý taky, ve třetím už šlo o titul a Jirka v nádherném, dramatickém souboji nakonec porazil Brazilce Teixeiru.

Do té doby jsem měl k brutálnímu sportu jménem MMA ambivalentní vztah, ale zápas s Gloverem Teixeirou, to bylo umělecké dílo, pustil jsem si ho pak ještě třikrát.

Psal se červen roku 2022 a zrodil se šampion, mezinárodní hvězda.

Od té doby už Jirka ovšem nezápasil. Měl mít s Teixeirou odvetu, ale loni na podzim si při tréninku v Las Vegas těžce poranil rameno. Musel na operaci, věděl, že bude dlouhé měsíce mimo hru, a tak se svého mistrovského pásu dobrovolně vzdal, ať mají šanci i jiní.

A teď si ho chce vzít zpátky, toť všechno, co vím.

Tak se ptej

Nikdy jsem v žádné brněnské posilovně nebyl, ale teď už vstupuju do druhé a rozhovor nakonec možná vznikne, protože tady Jirka doopravdy trénuje, a to v neuvěřitelné intenzitě.

Nejdřív kopy, potom box, pak i zápas.

Proti němu se střídají sparingpartneři, simulující způsob boje, který se dá v listopadu očekávat od dalšího vynikajícího Brazilce, tentokrát Alexe Pereiry.

Jirka jede dvě hodiny jako stroj, mě si nevšímá.

Zato já si všimnu, že i tady v tělocvičně leží samurajská Kniha pěti kruhů, takže ho to zjevně pořád nepustilo.

Pak trenér řekne, že je konec, Jirka mu poděkuje, ale vzápětí poprosí sparingpartnery, ať ještě neodcházejí, že by si s nimi potřeboval dalších deset minut cosi zkoušet.

I sparingpartneři nakonec odejdou, ale on ještě minutu klečí na podlaze a strnule hledí kamsi do zdi, jako by se modlil. Načež mě konečně zaregistruje, mávne, že se jen osprchuje, a pak si teda chvíli můžeme popovídat.

Vyberu místo na žíněnce v koutě, Jirka přichází, míchá si nějaký drink. Musí být unavený a hladový.

Dnes ho čeká ještě druhý trénink, tak tipuju, že mě chce mít co nejdříve z krku, ale snaží se to nedat najevo: „Prosím, ptej se…“

Bolest? Naopak, radost!

Uznávám, že horší období pro rozhovor než začátek nejtvrdší přípravy jsme si už vybrat nemohli…

Nevadí. A mimochodem, já mám tahle období před zápasem rád, jsou pro mě dobrá. Všechno najednou dostává jasný směr, kterým proudí energie.

Zápas měl být původně až v prosinci. Tobě nevadí, že se všechno tak uspíšilo?

Ne. Když přišla nabídka na listopad, prostě jsem nacítil to datum, popřemýšlel, jestli se do zápasu stihnu pořádně připravit, a jasně si odpověděl, že stihnu.

Pozoroval jsem tě, jak po tréninku minutu jenom tak klečíš a hledíš do zdi. To děláš vždycky?

Nejen na konci, ale i na začátku, přijal jsem to kdysi z japonských bojových umění. Je to jen práce se soustředěním mysli – člověk si musí uvědomit, že zahajuje tréninkovou jednotku, takže od té chvíle nic jiného kolem neexistuje, obdobně pak jednotku i ukončí, načež má volno.

Že sis po odchodu trenéra dobrovolně přidal deset minut, to je pro tebe taky normální?

Naprostá rutina. Dokud vnitřně cítím, že je potřeba něco doladit nebo ještě jednou projet, zůstávám.

Bolel tě dnešní trénink?

Ne. Byla to pro mě radost, tak jako většina tréninků. Tuhle cestu jsem si vybral, jdu po ní naplno a to si je potřeba neustále uvědomovat.

Jsi dnes trochu jiný člověk než před třemi lety, kdy jsme se potkali po tvém návratu z Japonska?

Určitě.

V čem je největší změna?

Už je mi třicet, takže jsem nutně dospěl, zesílil duševně i fyzicky, posunul se. Posun je život. Člověk se buď vyvíjí a mění, nebo stagnuje a ochabuje a já vím, že jsem těch pár let nestagnoval. Posouval mě každý trénink, každý zápas, četba knih, spousta času stráveného v meditacích, práce s vlastní soustředěností. Nevím, jak to líp popsat.

Co konkrétně tě posunulo třeba letos?

Mohl bych vytáhnout deník a vypočítat ti důležité body, které jsem chápal jako výzvu, ale spíš ho nechám zavřený do doby, než jednou budu chtít shrnout svou kariéru. Alespoň jeden příklad řeknu: podnikl jsem výstup na Mont Blanc a taková výprava tě hodně naučí už proto, že člověk musí dobře zvolit cestu, přizpůsobit se situaci a počasí…

Jak bylo na vrcholu?

Trošku zamračeno, ale dobrý.

Učíš se často z vlastních chyb?

No jasně, člověk musí pořád zjišťovat, kudy vede a nevede jeho cesta, a to i v ryze praktických věcech. Třeba co se týče jídla – dost často jsem držel půsty, hladověl své tělo. Sice jsem cítil, jak je to na jednu stranu ozdravné, duševně jsem rostl, ale fyzicky a silově tělo strádalo. Byly doby, kdy jsem se mnohem víc soustředil na život duchovní než na ten fyzický a materiální, ale dnes už vím, že je to potřeba vyvažovat.

Při tvém tréninku jsem chvíli listoval Knihou pěti kruhů a tam se třeba píše: Nevyhledávej dobré jídlo ani opojné nápoje!

Ano, to je jedna z Mijamotových životních zásad, ale musíš chápat, že všechny pocházejí ze sedmnáctého století a dnes je není nutné aplikovat doslova. Spíš jde o to, vzít si z těch myšlenek rozumný základ.

A ty sis třeba právě z téhle zásady vzal co?

Souhlasím, že je hloupost holdovat vybraným pochoutkám, protože zásadní je jíst tak, aby pokrm správně vyživoval tělo. Nebudu si třeba zbytečně dopřávat sladké, když je v tom spíš rafinovaný jed než cokoliv užitečného.

Teď máme půl čtvrté odpoledne. Co jsi obědval?

Pořádně se naobědvám, až spolu dohovoříme. Dám si lososa s rýží.

Když jsi loni v létě získal mistrovský pás, stala se z tebe hvězda, bohatý muž. Bylo v následujícím období těžké zůstat naprosto soustředěným?

Vlastně bylo. Člověk si musí pořád připomínat, že radost plyne i z maličkostí a materiálno není kdovíjak důležité. Když chceš nacházet vnitřní štěstí, musíš mít v pořádku svůj vnitřní svět, to vím, takže jsem šel navzdory okolnostem dál krok za krokem po své cestě. Neříkám, že žiju asketický život, ale snažím se spokojit s málem, trénovat a být lepší a lepší.

Co je cílem tvé cesty?

V tuto chvíli je jedním z dílčích cílů listopadový zápas. Na ten jsem plně zaměřený a New York už na mě svítí jako maják.

Dobře, ale co je tím cílem hlavním?

Každodenní dosahování mistrovství. Zlepšování disciplíny. Právě ta zmíněná schopnost jít po správné životní cestě a následovat svoje vyšší já, které na křižovatkách radí, jak si vybrat lepší možnost.

Tohle mi asi musíš vysvětlit konkrétněji…

Abys zdolal další a další schody, které máš před sebou, musíš zjišťovat, kde jsou tvé slabiny, měnit je v sílu a tohle pořád znovu. Posunovat se, kdykoliv to jde. Tříbit například angličtinu, tříbit vyjadřování, tříbit fyzickou kondici, techniku, taky chování k lidem kolem sebe… Jednoduše tříbit svůj život.

Je třeba zvítězit

Sportovně směřuješ k tomu, abys jednou vyhrál souboj bez sebemenší chyby?

Spíš k tomu, že si nějaký zápas opravdu naplno vychutnám, prožiju, budu v něm naprosto ponořený, jako by opravdu nic jiného neexistovalo. Ten poslední s Teixeirou se takové dokonalosti začínal blížit, ale na můj vkus jsem tam viděl až příliš mnoho chyb jak ve svém pohybu, tak i v technice.

I tak ses stal šampionem. Bylo to zatím největší životní štěstí?

Spíš zadostiučinění. Štěstí si nepředstavuju jako emoci, která se vylije naráz, ale jako produkt a výsledek dlouhodobého procesu – oné smysluplné cesty.

Nakolik ti teď po třicítce vlastně připadá smysluplné bojovat v kleci?

Rozumím otázce, ono to vypadá jako paradox. Když se zamyslíme, co je cílem lidského života, je to absolutní láska: sebeláska, láska ke druhým i ke světu, klid a mír. Není tam žádné násilí nebo boj. Ale já si tuhle cestu vybral a zůstávám jí věrný, protože mám pocit, že jedině každodenním tříbením svého těla, ducha i své mysli v gymu můžu naplno a pozitivně vybrušovat svoje instinkty, jednání i morálku. Do boje rozhodně nejdu s tím, že bych chtěl druhému cíleně působit bolest, ale ano, jdu tam vyhrát. A pro vítězství udělám, co bude potřeba.

Kdy naposledy se ti nechtělo vstávat na trénink?

Občas se mi mysl pokouší něco takového podsunout, ale mysl je jen nástroj, takže na ten trénink vstanu vždycky. Semtam jsem unavený, ano, ale dávno už znám klíče, jak probudit energii a znovuoživit bdělost. Někdy stačí dát si kafe.

V Knize pěti kruhů jsem četl: Nevyhledávej pro sebe potěšení a zábavy!

Zase si to přeložme do jazyka dnešní doby. Podle mě jde zaprvé o to, krotit naše ego, aby nemachrovalo, a zadruhé o to, abychom zbytečně nezůstávali ve svých komfortních zónách, protože to zabíjí našeho ducha, mysl i vůli.

Člověk má hledět, aby nezlenivěl.

Je to tak.

Aby nakonec neseděl každý večer v té samé hospodě a nevedl stále stejné řeči.

Nic proti tomu, zajít si jednou začas do hospody, ale když už, tak si z toho vzít jen to nejlepší. Smysl to má, když se člověk od srdce pobaví s kamarády, ale proč tam zabíjet čas ve chvíli, kdy bych mohl dělat něco lepšího?

Coby zápasník v americké UFC máš příležitost žít a trénovat v Las Vegas, ale využíváš toho jenom zřídka. Proč vlastně?

Protože jsem zjistil, že tam člověku hrozí zpohodlnění. Všude kolem je luxus, pro mě vlastně dokonalé tréninkové podmínky, nic není problém, ale právě proto se radši zdržuju tady. Na Moravě sice žiju trošku skromněji, v domečku u lesa, ale tím pádem i mnohem příměji a upřímněji. No, a navíc to mám v téhle zemi rád. Výlety do ciziny mě baví, ale moje skutečné místo bude navždy tady.

Kdy vyrazíš do New Yorku?

Dva týdny předem. Tam už se budu soustředit jen na to, abych byl v den zápasu plně zregenerovaný a připravený.

Budeš před zápasem nervózní?

Vůbec. Jen naprosto zacílený na to, že je třeba zvítězit, nervy s tím nemají nic společného.

Co je to za týpka, ten Alex Pereira?

Neznáme se, ale dobrý soupeř, asi i povahově. Měl by to být férový a čestný souboj.

A věříš si na něj?

Ano. Na vítězství nelpím, ale pokud předvedu své mistrovství, tak to k němu nutně a přímočaře povede.

Co bude potom?

Dál půjdu po nastoupené cestě. Určitě na ní zbude k dosažení několik sportovních met a potom snad začnu předávat zkušenosti dál.

Chtěl bys dělat trenéra, nebo spíš duchovního rádce?

Možná i oboje.

To mě nepřekvapuje.

Dávalo by to smysl. U mě se život sportovní s duchovním poměrně propojily.

---

Návštěva u soupeře

Marcel Dietrich žije od roku 2000 v USA a osobně se zná snad se všemi slavnými bojovníky MMA. Dělá s nimi rozhovory pro svůj youtubový kanál Mixx Sports Media.

Odmala jsem se věnoval karate, zajímaly mě bojové sporty, ale v Americe jsem se k nim dostal oklikou přes hokej. Léta jsem dělal fotografa pro tým Atlanta Thrashers, v jehož hale se roku 2008 konal galavečer MMA. Nabídli mi, abych tam fotil, a tehdy jsem se seznámil s vedením pořádající organizace UFC – všechno bylo rodinnější než dnes. Od té doby jsem mohl fotit na akcích po celých Státech. Když jsem občas přijel do Česka, kluci v hospodě se vyptávali, jací jsou v reálu slavní zápasníci, a proto jsem založil kanál na YouTube. Využívám toho, že se s těmi zápasníky známe, občas si s nimi dokonce zacvičím v gymu, takže mě berou spíš jako kamaráda. Když jsem zjistil, s kým se v listopadu Jirka Procházka utká, vyrazil jsem do městečka Danbury, kde žijí dva jeho soupeři, ten minulý i ten aktuální: Glover Teixeira a Alex Pereira. Ujal se mě Glover, se kterým se známe líp. Nadchlo ho, že má návštěvu z Česka, hned mi ukazoval na stěně pověšené trenky a rukavice z loňského zápasu s Jirkou. V samotném Danbury kromě tělocvičny nic moc není, na americké poměry to je vesnice, ale právě proto tu Glover s Alexem žijí. Chtějí klid. V Brazílii jsou oba celebritami, i New York by je rozptyloval, tady žijí jenom tréninkem a svými rodinami. Mohli by mít vily, ale vůbec ne, bydlí v domech typických pro střední třídu. Starší Glover vzal Alexe pod svá křídla, dělá mu mentora, zároveň jsou nejlepšími kamarády. A jaký je Alex? Mentálně se podobá Jirkovi, takže milý, kamarádský, skromný kluk, kterého by na ulici nikdo netipoval na slavného zápasníka. O Jirkovi mluvil s úctou, zjevně ho jako člověka i zápasníka uznává. Jinak je Alex tichý muž s kamenným obličejem, který nedává najevo emoce a směje se jen tehdy, když dostane jídlo nebo když si hraje se svými dvěma syny… Když si mých rozhovorů na YouTube všiml Jirka Procházka, sám od sebe napsal, že je sleduje a že za ně děkuje. Jirku znám paradoxně mnohem míň než zápasníky v Americe, ale požádal jsem ho, jestli za ním nemůžu přijet do Brna, a on souhlasil. To mě zaujalo – je velmi ochotný, férový, snaží se vyhovět, v tom si je s Brazilci podobný. Liší se tím, jak hodně je z něj cítit, že se řídí samurajským kodexem bušidó, což mu dodává nezvyklou, pro mě velmi inspirující duševní sílu a energii. Newyorského zápasu už se nemůžu dočkat. Fandit budu Jirkovi, ale sympaťáci jsou oba a jejich šance jsou vyrovnané. Hala je dávno vyprodaná, i obyčejné lístky stály majlant, kdo je sehnal do tisíce dolarů, může být rád. Nutno dodat, že hlavní zápas přijde až po tom našem, kdy nastoupí těžké váhy Jon Jones a Stipe Miocic. (Poznámka redakce: Koncem října se Jones při tréninku vážně zranil, tento zápas se neuskuteční, vrcholem newyorského večera bude souboj Procházky s Pereirou) Jirka se ale musí připravit, že i během jeho souboje bude v legendární hale s vynikající akustikou tak hlučná atmosféra, že to ještě nezažil.