Nikol Leitgeb. Tolik chvály, ale za co? Mizím do sklepa

Před domem jsem potkal tvého manžela Petra a ten říká: Buďte na ni hodnej, Nikol je z rozhovoru nervózní. To byl fór?

Nebyl. Moc jich nedávám. Pochybuju, jestli mám co říct, jestli to nejsou hlouposti, můj dlouholetej kámoš Vnitřní kritik mě brzdí.

Mám radost, že jsem tě přemluvil, protože se kolem tebe točí velké věci.

Myslíš sbírku na Martínka?

Třeba.

To se seběhlo neplánovaně. Nějakou sbírku na svém instagramu vyhlašuju každou první neděli v měsíci, a když cítím, že věc nepočká, tak i častěji. Teď v září jsem projížděla server Donio, všimla si sbírky pro Martínka a v tu chvíli mi sepnulo, že už mě na ni několik lidí na instáči upozorňovalo. Začala jsem to studovat, ale po chvíli Petrovi říkám, že tohle se vybrat nedá: „Na léčbu potřebují sto milionů, naprostá utopie.“

Proč ses do té utopie pustila?

Vzápětí jsem viděla rozhovor s Martínkovým tátou na DVTV, probulela to a přece jen dala sbírku k sobě na instáč, ať aspoň otestuju, co se bude dít. Tajně jsem doufala, že vybereme dvacet milionů, načež pojišťovna řekne, že zbytek doplatí. Nebo se nabídne nějaká větší firma, případně bohatý politik, ale omyl.

Tak co se v následujících hodinách dělo?

Lidi z mojí instagramové komunity se začali hromadně skládat, což bylo povzbuzující. Obvolávala jsem své známé novináře, jestli sbírku nepodpoří taky, rychle se přidávali další influenceři a celebrity, a když se za dva dny vybralo čtyřicet milionů, už to tak utopicky nevypadalo.

Jaký byl největší dar?

Dvě stě tisíc. Ale průměrně lidé posílali okolo tří stovek.

Tušíš, kolik peněz do různých sbírek jsi na instagramu pomohla vybrat před Martínkem?

Za poslední čtyři roky jsme tam s mojí komunitou posbírali nějakých padesát milionů, a teď najednou mnohem víc, ale opakuju – k tolika penězům pomohla i média nebo ostatní influenceři. Až mě štvalo, jak jsem glorifikovaná jmenovitě já. Když sbírka vrcholila, vypnula jsem telefon a zalezla si po štíbrovsku do sklepa, protože se všude objevovaly pochvalné zmínky o tom, jak se díky Nikol Leitgeb vybralo sto milionů. Začínala jsem být protivná sama sobě, protože já to jenom dala na instáč.

Prosím tě, co znamená „po štíbrovsku“?

Že to je pro mě typické, zalézám si často. Mizím, když se necítím, dneska se tomu myslím říká ghosting.

Co se dělo, když jsi vylezla?

Napsala jsem Martínkovu tátovi, protože si umím představit, jaký mediální tlak byl vyvíjen na něj: „Nemějte pocit, že teď musíte vyhovět všem s nějakým vyjádřením nebo rozhovorem, to ani nejde.“

A on?

Odpověděl, chudák, až druhý den, že moc děkuje, ale přesně – musel už odložit telefon a věnovat se synovi, který vyžaduje nepřetržitou péči. I tak jsme oba věděli, že mediální kolečko neskončí, například já se musela začít chystat na předávání té senátní medaile. Trochu rozpačitě, protože mi bylo jasné, že když na lidi vyskakuju odevšad, je to už blbý.

Radost ale převažovala, ne?

Tu jsem měla za Martínka obrovskou, jen nutno dodat, že není vyhráno a hlavní ho teprve čeká. Rodina musí domluvit léčbu v Římě, nevědí, jak dlouho bude trvat, kolik bude stát…

Sto milionů.

Tak znělo předběžně vyčíslení, ale ono to může být klidně i víc.

Předseda Senátu se ti rozhodl udělit medaili v době, kdy o Martínkovi nikdo nevěděl, pak se to hezky sešlo…

Pana Vystrčila jsem neznala, ale když za mnou před ceremoniálem přišel, hned jsem si řekla, že to je podle všeho dobrej týpek. Povídal, že má prasečí radost: „Takovou škodolibou!“ V předchozích dnech se do něj pouštěli kritici, za co to dává zrovna mně, a teď mohl cítit zadostiučinění, že jsem dodala nečekaný argument.

Co jsi mu na to řekla?

„To víte – sháněla jsem ty peníze kvůli tomu, abyste se tady dneska nemusel cítit trapně…“ Pan Vystrčil byl milej, z medaile jsem měla radost, ale zároveň se ne a ne zbavit pocitu, že dělám jen obyčejnej instáč, kam se lidi chodí bavit. Větší zásluhy mají třeba Donio nebo Znesnáze21, které sbírky založí, a já už to pak jenom reprodukuju; nic nemůže být snadnější.

Nebuď skromná.

Vážně, pomáhat lidem nikdy nebylo lehčí, vždyť jenom natočím video. Proto jsem za medaili poděkovala s pocitem, že toho zase tolik nedělám, nebo ještě jinak – před pár dny jsme v Praze pod hlavičkou 3v1, takže s Veronikou Arichtevou a Martinou Pártlovou, pořádaly charitativní bazar, dřely tam od rána do večera, přípravy trvaly několik týdnů. Nakonec jsme vybraly 490 tisíc, což je krásná částka, ale na instáči tolik často posbíráme za pár hodin a je to pro mě skoro bez práce.

Proč lidé tebou vyhlašované sbírky podporují tak nadšeně?

Těžko říct. Pomohlo, když jsem zavedla jakousi štábní kulturu, díky čemuž si zvykli, že se na nový příběh začínáme obvykle skládat každou první neděli v měsíci. A potom taky vědí, že to nejspíš klapne. Zatím to klaplo vždycky.

Normální vyhoření

Kolik dostáváš žádostí, abys podpořila nějakou sbírku?

Někdy i padesát denně.

Zvládáš všechny ty smutné příběhy psychicky?

Dotýkají se mě. I proto se každé dva týdny snažím vypovídat u terapeutky.

Jak dlouho na terapie chodíš?

Začalo to ještě před sbírkami. Jsem citlivější člověk, který vnímá někdy až zbytečně moc věcí, a potřebuju o nich mluvit s někým nezaujatým.

Můžeš být konkrétnější?

Celý život se peru s tím, že jsem do jisté míry introvert, trémista, moc si nevěřím. Na druhou stranu mě přitahují činnosti, jejichž součástí je pozornost médií a veřejnosti, kterou někdy snáším líp, jindy hůř – a to pak mizím do sklepa. Jak víš, kdysi jsem byla herečka, ale postupně jsem si pak zalezla do svých bublin. S Veronikou a Martinou do bubliny srandiček 3v1, ale hlavně na ten instáč.

Kde tě teď sleduje 682 tisíc lidí.

Ano, ale pořád je to bublina. Pro mě mnohem bezpečnější a příjemnější než hraní v seriálech.

Kdy sis prvně uvědomila, že máš křehkou psychiku?

Když jsem kolem dvaceti začala být známější díky seriálu Pojišťovna štěstí, rozjížděl se masově internet. Pod každým článkem byl prostor pro komentáře, kde se mohlo urážet, což jsem špatně snášela… A teď po letech vnímám jako zásadní i zážitek, kterej ti možná bude připadat legrační – roku 2009 jsem šla na rozhovor k Janu Krausovi.

To ti bylo dvaadvacet?

Ano… Ježiš, tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekla, mám to fakt hluboko v sobě, ale on mě tenkrát strašně sejmul. Studovala jsem vejšku a pro ČT1 točila nějaký film. I Kraus byl na Jedničce, asi u něj chtěli ten film podpořit, ale on se hned na začátku zeptal, co studuju: mezinárodní vztahy na soukromé škole. Načež Krause zajímalo, z čeho jsem dělala zkoušku: ze základů politologie. Od té chvíle chtěl, abych mu o základech politologie něco řekla, na tom se zasekl, a já byla mlaďoch. Dneska bych se zasmála, ať mě laskavě nezkouší, ale tehdy jsem se ho bála a zoufale hledala přirozenou odpověď, bylo to čím dál trapnější. Během pěti minut ze mě před národem udělal blbku, která si kupuje vzdělání.

Chtěl, aby se lidé smáli.

Ale mně se chtělo brečet a chce se mi i teď. Aspoň chápeš, proč mi vyhovuje instáč, kde si sama hlídám výstup.

Co jsi z toho zážitku tenkrát vyvodila?

Že stačí strašně málo, aby člověk dostal nálepku a přestal si věřit. Jeden blbej rozhovor, kterej se mi nepovedl… Stáhla jsem se lidem z očí a na rok odjela studovat – paradoxně tu politologii – do Itálie.

Máš to tam ráda, viď?

Jako celá naše rodina. Může za to děda z máminy strany, Josef Kozák, což byl volejbalista a hlavně vynikající trenér, který s Československem vyhrál roku 1956 mistrovství světa a později trénoval i nároďák italský. Skvělej člověk – mrzí mě, že jsem se ho na spoustu věcí nestačila doptat.

Kdy zemřel?

Když mi bylo třináct. Vzpomínám třeba na vyprávění, jak ho zatkli Němci na Dejvickém nádraží, děda stál s ostatními v řadě, nejdřív si museli vykopat hroby, pak je rozpočítávali, prvý, druhý, a protože byl prvý, tak ho nepopravili; v hrobě skončil muž stojící vedle… Když trénoval v Itálii, máma tam chodila do školy, i já se brzy naučila základy jazyka, máme v té zemi spoustu rodinných známých, tak kam bych jezdila jinam?

Nechtěla jsi tehdy v Itálii zůstat navždy?

Hrozně. Žila jsem tam s lidmi, kteří o mé herecké minulosti nic nevěděli, zhluboka jsem se nadechla. Jenomže jsem pak nevymyslela, jak se v Itálii uchytit i profesně, tak jsem se vrátila vstříc dalším hejtům. Pro jistotu jsem se začala věnovat práci v médiích, každopádně zůstala jsem doma a nelituju. Dnes tady mám krásnej život a do Itálie si jezdíváme odpočinout.

Naposledy jsi měla pořádné herecké angažmá někdy před deseti lety ve Vyprávěj…

A tehdy jsem se rozhodla, že s tím musím skončit. Obsadil mě Bisi Arichtev, se kterým jsem točila už jako dvanáctiletá. Podporoval mě, že i tentokrát hezkou roli zvládnu, ale já se před kamerou třásla a bylo mi zle.

Znala jsi důvod?

Normální vyhoření. Taky jsem tou dobou docela přibírala na váze, ani nevím proč, prostě ženský tělo, hormony, a odezva byla tvrdá. V bulvárech psali: „Podívejte se, jak vypadá! Co se to s tebou, Nikol Štíbrová, stalo?“ Nepříjemný.

Chodí ti dodnes nabídky na role?

Pořád a já si toho vážím, ale už chci mít klid. Nějak jsem se zabydlela ve své komfortní zóně, ze které se mi moc nechce vystupovat, což jsem si znovu uvědomila před pár dny cestou pro tu medaili. Od momentu, kdy jsme se odstěhovali na Lány, chodíme většinou v teplákách a v crocsech, a já teď jedu v šatech do Valdštejnského paláce pro ocenění, o kterém si nejsem úplně jistá, jestli mi náleží.

Co kdybys dostala skvělý scénář?

Asi nic. Aňa Geislerová mi taky tuhle říkala: „Co blbneš, pojď zase hrát!“ A já odpovídám, že už si nevěřím: „Vypadla jsem z toho, byl by to stres, radši půjdu vyplejt zahrádku.“

Kvůli penězům hrát nemusíš, vyděláváš na instagramu. Kdy sis tam založila účet?

Před deseti lety, abych měla kam dávat fotky psů. Ani mě nenapadlo, že bych tu platformu mohla využít zásadněji, to bych svůj instáč pojmenovala jinak než Štíbrovic Nikolka.

Pořádně se ti to rozjelo kdy?

Po porodu prvního syna, Máti, mě roku 2017 hodně začaly sledovat maminky. Možná pomohlo, že jsem si z rodičovství dělala trošku legraci, nevím, každopádně vznikla komunita.

Která se od té doby pořád rozrůstá. Díky čemu, co myslíš?

Podle mě ti lidé cítí, že k nim opravdu přistupuju jako k rodině. A to je asi i důvod, proč nám tak jdou ty sbírky.

A zase brečím

Tendenci pomáhat jiným jsi v sobě měla vždycky?

O tom se těžko mluví, ale nejspíš jo. Naši vzpomínají, jak jsem v Rakovníku na sídlišti rozdávala dětem svoje hračky. Nebo mi nedávno táta připomněl, že když jsem začínala točit Pojišťovnu štěstí, jeli jsme s Mirkem Etzlerem a Kateřinou Brožovou na akci v dětském domově, kde jsem pak nechala většinu svého prvního honoráře, což si nepamatuju, ale věřím. Vždycky mi připadalo přirozené, že když někdo nemá a já mám, tak dám.

Vybavíš si nějaký příklad z poslední doby?

Vybavím, ale není to trapný?

Jen povídej.

Třeba v průběhu sbírky na Martínka mi napsala jedna maminka, že chce přispět, ale je na děti sama a zrovna teď jim nemá z čeho koupit sešity, tak mám počkat, až jí přijde rodičák. Hned jsem zase měla slzy v očích a psala jí, ať pošle číslo účtu. Nechtěla, ale přemlouvat umím. Něco jsem jí poslala a za dvě hodiny mi udělala radost fotka nakoupených sešitů. Nedělám to, aby mi byl někdo vděčný, ale dost se mě dotýká, když máma zůstane sama s dětmi a nemá z čeho zaplatit sešity.

Kdy sis uvědomila, že se dá přes instagram vybrat spousta peněz na dobré účely?

Někdy před šesti lety. Prvním, kdo si uměl na stránkách zařídit jednoduchou cílenou pomoc, kam lidé posílají peníze a okamžitě se to načítá, bylo Konto Bariéry. Mně to stačilo zasdílet, trochu podpořit a hned napoprvé jsme vybrali dva miliony na chytrou ruku pro jednoho chlapečka.

Jak se vyrovnáváš s tím, že zdaleka nepomůžeš všem?

Je to těžká otázka. I teď během sbírky na Martínka mi chodily výtky, že není fér shánět tolik peněz pro jedno dítě: „Co ty ostatní vážně nemocné?“ Ačkoliv to až tak těžká otázka není, spíš zavádějící – je to jako ptát se chirurga, proč operoval jednoho pacienta dvacet hodin a namísto toho nepomohl pěti jiným… Ale abych sama sobě nevyčítala, že rozhoduju o tom, kdo je v horší životní situaci, tak naše sbírky každý měsíc losujeme, Martínek byl výjimkou. Vylosujeme, složíme se, za měsíc vylosujeme dalšího, a i když nepomůžeme všem, postupně snad děláme svět lepším.

Po konci sbírky zůstáváš s těmi rodinami v kontaktu?

Sleduju je všechny, kontroluju pokroky a těší mě, že například konečně mají hotovou bezbariérovou koupelnu. Strašné naopak je, když příběh skončí špatně.

Na jaký právě teď vzpomínáš?

Vybavil se mi klouček, kterému jsme vybrali na to, aby se mohl po chemoterapiích vrátit z nemocnice domů. Měli barák v havarijním stavu a potřebovalo to tam zkulturnit, ale nikdy už se nevrátil… Ne, já prostě nemůžu dávat takovéhle rozhovory, vidíš to? Furt bych brečela.

Terapie sdílením

Chtěla ses někdy na instagram vykašlat?

Občas si vyčítám, že na něm trávím příliš času a už kvůli dětem bych měla žít víc v realitě. Aplikace v telefonu nekompromisně ukazuje, že jsem schopná na instáči strávit třeba dvě hodiny denně.

Čekal bych víc – je to tvá profese.

Problém je v tom, že mě děti až příliš často vidí doma s telefonem v ruce… Ale opravdu skončit jsem s tím nechtěla, protože pro mě je instagram užitečnou terapií, dost se tam mimochodem zasměju. Lidi mi píšou, já jim, říká se tomu terapie sdílením.

Opravdu na zprávy odpovídáš?

Snažím se co nejčastěji. Hlavně na některé holky asi působím jako kámoška, cítí, že jsme si blízké, a když kolem sebe nemají reálné lidi, kterým by se svěřily, píšou mně.

Co třeba?

Často chtějí mluvit například o mém rozchodu s tátou staršího Matýska. Je pro ně nejspíš určitou nadějí, že jsme se na všem dokázali rozumně dohodnout, že máme dobré vztahy, a taky pochopily, že samotná ženská s malým děckem není odepsaná a může si najít novou velkou lásku. V tomhle ohledu se je snažím povzbudit, a když můžu, tak i poradit.

Kdy ti došlo, že může být instagram zajímavý i finančně?

Před osmi lety mi napsali z Jamesona. Zjistili, že jejich whisky piju, ptali se, jestli to nechci za karton zdarma zdůraznit na sítích, tím mě nadchli, ale pořád jsem ještě netušila, že se tak jednoduchým způsobem dá i uživit.

Opravdu je to jednoduché?

Podle mě jo. Když slyším mladé influencery, jak si stěžují, že to je tvrdé, pracné a časově náročné, v duchu si říkám: Tak se na to, ty vole, vykašli! Jestli tě obtěžuje dávat fotky na instáč a inkasovat za to peníze, jdi dělat něco jinýho, tohle je rouhání… Za mě to jsou snadno vydělané peníze, a právě proto by měl člověk přemýšlet, jestli část z nich nepoužít taky někde jinde.

Míváš často dilema, jestli na nějakou spolupráci kývnout?

Přijmu tak jednu z deseti – propaguju věci, které sama využívám, protože všechno ostatní by bylo umělé a lidi by tomu nevěřili. Třeba nedávno mi napsal jeden výrobce šamponů, že na mě mají opravdu vysokou částku, ale omluvila jsem se, že jejich značku nepoužívám; ten šampon podle mě není moc dobrej a předstírat opak mi za peníze nestojí.

Reklamy se snažíš vymýšlet vtipně, někdy až drze. Obsah firmy nechávají na tobě?

Většinou jo, řeknou: „Sama nejlíp víte, co vám tam funguje.“

Dochází občas k nedorozuměním?

Málokdy, protože když má někdo tendenci všechno vymýšlet za mě, s omluvou vycouvám, že takhle reklamu dělat neumím a dopadlo by to špatně. Přesto mám jednu nedávnou špatnou zkušenost, kterou jsem vůbec nečekala.

Co se stalo?

Před časem mě oslovila agentura, že by měl její klient zájem o pravidelné série stories. Šlo o celkem fajn firmu, co nabízí kosmetiku, kartáčky na zuby a podobně, tak jsem řekla, že jednou měsíčně klidně, a podepsala velmi rámcovou smlouvu. Až pak jsme začali diskutovat, jak mají stories vypadat, a mně došlo, že je něco špatně. Vyrábějí dost věcí, k nimž mám reálný vztah, ale trvali třeba na elektrickém kartáčku, který nepoužívám. Nebo na balíčku pro ženy do porodnice, což mi rok po porodu nedávalo smysl. Chtěla jsem to uzavřít: „Promiňte, špatně jsme se dohodli, takhle to nechci.“ Věřila jsem, že pochopí, ale lup, přišla mi předžalobní výzva, ať dodělám devět sérií stories, jak je to ve smlouvě.

Měli šanci se žalobou uspět?

Můj právník shrnul, že určitě ne, ale řekli jsme si, že to v zájmu slušnosti a duševního zdraví zkusím dotáhnout. Sedm měsíců jsem jela série stories se zubními pastami a podobně, dělalo se mi to špatně, a potom agentura přišla s tím, ať zase ukážu produkt, za kterým bych si nemohla stát. To už jsem nevydržela: „Vím, že vám dlužím ještě dvě série, ale nemůžu dál…“ Načež přišla další předžalobní výzva a to byla poslední kapka – ať to klidně táhnou až k soudu.

Zkoušela ses někdy prosadit třeba i na síti TikTok, která baví mladší generaci?

TikTok jsem si stáhla, abych zjistila, jak to tam vypadá, ale asi jsem ho nepochopila. Hrozně rychle na mě vyskakovaly různý fóry nebo tanečky, radši jsem to odinstalovala. Na instáči beztak trávím tolik času, že se jiné platformě naplno věnovat nemůžu.

Komediální trio 3v1 poslední dobou odpočívá, všechny máte malé děti. Tím pádem dělíš svůj čas mezi rodinu a instagram?

Říkala jsem si, že by to profesně chtělo přece jen ještě něco, tak jsem v září založila nadační fond Radovan.

Proč Radovan?

Na instagramu tak říkám staršímu synovi. Když mu byl rok, kamarádka pozorovala, jak si jenom tak tancuje mezi stromy, a prohlásila, že to není Matýsek, ale Radovan, protože se pořád raduje. Mladšímu, Tobíkovi, říkáme Mauglí a manžel letos začal vyrábět zmrzlinu značky Mauglí, tak proč bych po starším nepojmenovala fond? Zní to pozitivně.

Máš jasnou představu, jakým směrem ten fond povedeš?

Zatím vím jen to, že mám nejspíš dar přesvědčit lidi, aby pomáhali, pokud můžou. A kromě toho elán. Plus pocit, že by to mohla být smysluplná práce.

Čím by se měl tvůj fond lišit od jiných?

Mimo jiné chci připravit obdobnou platformu, jako má třeba Donio, ale u nás nebudou sbírek stovky, vždycky jenom dvě nebo tři; a těm se budeme věnovat naplno, dokud se na ně nevybere. Plánuju, že za lidmi v nesnázích vždycky zajedu, natočíme rozhovor, napíšu o nich text a i poté, co se částka vybere, budu dál popisovat jejich příběhy všem, kteří přispěli.

Co na to říká Radovan?

Nedávno někomu vyprávěl, že u nás doma vyděláváme penízky na to, abychom je pak mohli posílat nemocným dětem. Tenhle mindset kdyby si udržel, budu moc ráda.

Obě děti dáváš na instagram každou chvíli, což například mně nevadí, ale je to trochu sporné.

Asi je. Občas jsem měla pochyby, snad až výčitky, jestli z nich takhle dělat veřejné osoby, ale myslím si, že snad netrpí. Třeba Máťa už chodí na dramaťák, má rád pozornost, potlesk a často říká, že chce zase něco natočit.

Holka z maloměsta

Tvůj táta je starostou Rakovníka, ty se teď znáš s předsedou Senátu, bydlíš v prezidentských Lánech. Nezačneš se věnovat i politice?

Ne. Nerozumím jí. Kdysi jsem něco takového trošku studovala, ale už Jan Kraus zjistil, že vím prdlajs.

Jak ses dostala sem do Lán?

Šťastnou náhodou. Po porodu Matýska jsme byli zavření v pražském bytě a já měla pocit, že se udusím. Když už jsem přestala chodit do barů i do kanceláře, Praha mi najednou nevyhovovala; moc ruchu, moc aut, a já jsem holka z maloměsta. Navíc se nám rozpadal vztah s Matýskovým tátou, tak jsem často prchala do lesů u Rakovníka a nakonec si řekla, proč se k lesu rovnou nepřestěhovat.

Měla jsi našetřeno?

To ještě vůbec, taky jsem nejdřív chtěla jen pozemek. Projížděla jsem reality na internetu a narazila na místo s nádherným výhledem tady na Lánech. Přijela jsem, sedla si na zarostlou stráň, hlavou mi běželo jen „Ježiš, to je boží!“ a hned jsem požádala o hypotéku. Tehdy jsem byla máma s miminem, která si na pozemku může postavit nanejvýš stan, ale po vypuknutí covidu se nečekaně začalo dařit e-shopu 3v1, který máme s Veronikou a Martinou.

O co měli lidé zájem?

O všechno, nakupování se přesunulo na e-shopy. Přišly jsme třeba s tričkem Bude prdel, které mělo obrovský úspěch, takové heslo se zjevně hodí pro každou příležitost. Ve stejné době začal vydělávat i můj instagram, ale hlavně jsem potkala Petra. On to byl starej kámoš – poznala jsem ho o čtrnáct let dřív jako šikovného barmana a moc se mi tenkrát líbil, jenže o mě neměl zájem. Teď už měl, a tak to šlo rychle. Prodal svůj byt, peníze jsme dali dohromady, postavili si baráček, do Prahy jezdíme, když musíme, nebo jednou začas na rande, ale mnohem radši pobýváme tady na vesnici.

Potkala jsi už prezidenta?

Ani současného, ani minulého. Miloš tu žije, ale do hospůdky s námi nechodí.

Když jsi teď od jiného Miloše dostala medaili, co na to říkali vaši?

Oba dva mi napsali, že jsou na mě pyšní.

Na předávání nebyli?

Ne, museli zrovna toho dne na výstavu psů – dvouletý leonberger Břéťa je šampion, takže jsme v podobnou chvíli přebírali medaile oba… Jinak naši chválu vždycky dávkovali opatrně, což mysleli dobře, drželi mě při zemi, abych zůstala skromná, možná i proto mám v sobě toho hlasitého Vnitřního kritika. Teď ale opravdu chválili, takže jsem vděčná.

A šťastná jsi?

Na lyžáku v šesté třídě se spolužačka Eliška Prokešová zajímala o čtení z ruky, a když přišla ke mně, říká: „V těch čarách vidím, že se budeš do třiceti trápit, ale potom už to bude super.“ Nechápu jak, ale odhadla to přesně. Navzdory Vnitřnímu kritikovi jsem podle všeho nakonec došla ke smíření sama se sebou.