Hvězda, jen tak mimochodem. Operní pěvec Plachetka

Při rozhovorech se špičkovými muzikanty se poměrně často dozvíte, že se s notami v podstatě narodili: minimálně jeden z rodičů, spíše však oba, se hudbě věnovali profesionálně a jejich potomci muzikantskou dráhu považovali za něco naprosto přirozeného. Extrémním příkladem budiž rodina vynikajícího klavíristy Ivana Klánského, z jehož šesti dětí se na hudbu dalo pět (rozhovor s Ivanovým synem Lukášem, rovněž špičkovým klavíristou, jsme v Reportéru otiskli vloni v létě).

U Adama Plachetky to ale bylo jinak. „Oba rodiče pracují ve zdravotnictví. Děda si sice rád prozpěvoval, ale jen tak pro sebe,“ říká Adam. Jako malý chodil do sboru, ale že by z jeho hlasivek tryskaly zázračné tóny, to prý „ani omylem“. „Chodil jsem tam dlouho a myslím, že jsem byl platným členem, ale rozhodně jsem nepatřil k těm výjimečným, kteří zpívali nejvíc sól,“ vzpomíná.

Kromě zpěvu se věnoval taky sportu, doma v Praze (na Vinohradech) chodil do lyžařsko-vodáckého kroužku, se kterým pravidelně vyjížděl na řeky a do hor, hrál i hokej, „i když v NHL jsem se tedy neviděl“. A vůbec, Adam dělal od všeho něco, leč velké sny, plány na hvězdnou kariéru neměl.

Načež přišel čas rozhodování, kam na střední školu, a Adam se, jak už bylo řečeno, přihlásil na Pražskou konzervatoř, obor operní zpěv. „Všem, včetně mě, to vlastně přišlo jako nesmysl. A k překvapení všech, včetně mě, to vyšlo!“ Napoprvé.

Adam tak prý získal pocit, že asi musí být „hrozně dobrej“. „Až později jsem se nějak dozvěděl, že mě přijali jako posledního, jen do počtu, a to zejména proto, že jsem neměl žádné pěvecké zlozvyky. Což bylo zase způsobeno tím, že jsem se nikdy předtím sólově zpívat neučil,“ směje se.