Erdoganistán

Recep Tayyip je „jednička“ – chválí dáma ve středních letech tureckého prezidenta Erdogana na tržišti v Gaziantepu u syrských hranic. Na sobě má delší kabátek, který tu nosívají praktikující muslimky, vlasy pečlivě schované pod šál. Je moc milá, vlastně až nepřirozeně. Úsměv jí z tváře nemizí, ani když oči získají výraz, jaký mívaly zapálené soudružky v dobách komunismu. „Máme krásnou přírodu, nádherné moře, plodnou půdu, všechno je tady krásné, ale Evropa jde po nás, snaží se nám to vzít, chce, abychom zkolabovali jako Sýrie. Ale to my nedopustíme, jen přes naše mrtvoly,“ upozorňuje s odhodláním žena, která se představuje jako Fátima.

Když se jí ptám, v čem konkrétně Evropa po Turecku jde, dočkám se odpovědi, která jako by kopírovala předvolební projev oblíbeného prezidenta, včetně jeho dikce: „Turecko je velmi silná země, která se jen tak nerozpadne, nedovolíme, aby nás někdo porazil, ani Americe, ani Německu, které nás teď trochu zlobí,“ opakuje Erdoganovu předvolební mantru o „ohrožení zvenku“ a jedním dechem dodává, kolik z jejích příbuzných žije v Německu.

Jak se ukáže ve volbách o týden později, pocit ohrožení na spoustu voličů působí. Erdogan obhájil křeslo prezidenta už v prvním kole s většinou 52,5 procenta. Volby se sice podle pozorovatelů odehrály v atmosféře, kdy kandidáti měli zásadně nerovný přístup do médií, ale doklady masivního falšování se neobjevily. A i když Erdoganova strana v parlamentu oslabila, po nedávných změnách ústavy je klíčovou osobou právě prezident.

Ne každý má v podpoře Erdogana jasno. Dost lidí, kterých se ptám, nechce o volbách vůbec mluvit. Někteří rovnou řeknou, že mají strach. „Plno lidí skončilo za poslední dva roky ve vězení. Nikdo si nemůže být jistý, že ho neobviní z podpory terorismu,“ vysvětluje mi jeden můj známý.

Prezident vše nezmůže

Když jsem v Gaziantepu, městě ležícím padesát kilometrů od turecko-syrských hranic, žila před několika lety, byla atmosféra napjatá, ale jiným způsobem. Kvůli válce v Sýrii se město, počtem obyvatel o něco málo větší než Praha, rozrostlo o 300 000 syrských uprchlíků, usadila se tu opoziční syrská samospráva, pohybovali se tu i bojovníci Islámského státu. Lidé měli strach z bombových útoků, západní cizinci z případných únosů.