Minulé životy u kadeřnice

Za Jaruškou se chodím stříhat dvacet pět let. Začínaly jsme spolu v suterénním kadeřnictví na Smíchově, vedle Vltavské, šlo se tam dolů po schodech a nějak tam nikdy nebylo dost místa. Obě jsme měly malé dcery, ona o něco starší, ale stejně se párkrát stalo, že jsem sešla dolů po schodech a Jaruška tam nebyla, starala se o nemocnou Aničku a mě musela ostříhat paní Marie, mocná žena s odbarvenými vlasy a tenkými rty obtáhnutými oranžovou rtěnkou nad tlustým podbradkem – Marie, která to nikdy nesvedla tak jako Jaruška.

Pak se Jaruška z důvodů, které mi nesdělila, přemístila na druhý břeh řeky do Opletalovy ulice, do jakési podivné nudle, o které asi nikdo nevěděl, takže tam bylo věčně prázdno. Ani tam ale dlouho nevydržela, a tak jsem ji následovala do Petrské čtvrti, do moderního kadeřnictví v nově postavené budově ze skla a oceli za Petrskou věží, v místě, kde předtím byla proluka vysypaná černou hlínou několik metrů pod úrovní okolního terénu. Místo bylo natolik bizarní, že jsem ho opakovaně chodívala okukovat a říkala si, kde se tu vzalo a co tady vlastně dělá. Stejným způsobem zřejmě uvažovali developeři, a tak ho prostě zastavěli postmoderním nenápaditým hnusem.

Chodila jsem tam za Jaruškou nerada, vlasy jsem měla vždycky odrostlé a už bez fazony, než jsem se odhodlala jí zavolat a objednat se, dokonce jsem uvažovala, že změním střihačku a nebudu chodit na místo, které se mi hnusí a které v tom městě jednoduše nemá být, mělo by být odstraněno jako vřed z tváře země stejně, jako se o tom píše v bibli. Naštěstí se ale Jaruška zase přemístila – stále na stejném břehu řeky zpátky proti proudu do salonu Rajka naproti Francouzskému institutu – a tam to bylo fajn. Ostatní rajky štěbetaly, Jaruška taky, možná měla nějaké lepší období, a já se cestou zpátky většinou stavila v institutu, dala si tam sklenku vína nebo crêpes, podívala se, co dávají za filmy, ale na film už jsem nikdy nešla, jen jsem si představovala, o čem asi je, co postavy herců, jejichž tváře na mě hleděly z plakátů, asi říkají a jak se hýbají, věnovala jsem myšlenku svým spolužačkám z intenzivního kurzu francouzštiny, které se všechny francouzštinou živí, na rozdíl ode mě, já jsem to jako obvykle prokaučovala, víno bylo dobré.

A pak, po pár letech, jsme spolu s Jaruškou zase překročily řeku a ocitly se na Malé Straně, vedle Tyršova domu ve velkém kadeřnictví, které patřilo mladému ambicióznímu kadeřníkovi. Jaruška začala jezdit na školení a myslím, že začala počítat. A zatímco já si představovala tělocvičnu plnou sokolů na bradlech a tatíčka Masaryka hřímajícího vedle za tlustými zdmi, Jaruška šla s mladým kadeřníkem na holport a zase kus dál ke Smíchovu – jako by se pachatel vracel na místo činu –, u Arbesova náměstí, si otevřela své napůl vlastní kadeřnictví, aby se po pár letech už úplně osamostatnila a skončila na Lidické, sto metrů vedle suterénní provozovny, kde začínala, opsala tím městem kruh. A já s ní.