Ragbyové hody vrcholí. Budou u toho jednou i Češi? Úplné sci-fi to není

Je poslední zářijový pátek večer a na trávě lyonského stadionu právě probíhá ta nejlepší reklama na ragby. Novozélandská reprezentace, přezdívaná All Blacks, ve strhujícím tempu drtí své soupeře z Itálie. Míč jde bleskem z ruky do ruky, hráči o sobě perfektně vědí, chvíli útočí středem a pak zase po křídlech. Pokládají pětku za pětkou, nakonec je jich celkem čtrnáct, skóre zápasu se zastaví na 96:17. A to Italové nejsou žádní nazdárci, ve světovém žebříčku jim patří jedenácté místo, jejich přemožitelům pak čtvrté.

V hledišti jsou kromě italských a novozélandských vlajek vidět i domácí, francouzské. A také jedna česká. Stejně jako při předcházejícím lyonském zápasu Uruguaye s Namibií. I mezi záplavou vlajek Walesu a Austrálie při velmi důležitém vzájemném souboji visela jedna jiná. Velšský fanoušek Rhys, kterému jsme předtím pomáhali věšet jeho prapor s rudým drakem na bílém a zeleném pozadí, do mě lehce strčil loktem a ukazoval na vedlejší tribunu: „Není tamhleta vlajka česká?“ Byla, stejně jako spousta fanoušků a fanynek, kteří zápasy základních skupin ve druhém největším francouzském městě navštívili.

Potkali jsme dospělé i děti v dresech, čepicích a mikinách řady tuzemských klubů. Museli jsme se trochu smát, když se v římském amfiteátru na kopci Fourvière míjel kluk v australském dresu s čepicí ragbyového klubu z Babic s jiným podobně velkým v dresu Walesu a kloboučkem smíchovské Tatry. Ve fanouškovském shopu před námi vykoupila snad všechny suvenýry rodinka z Havířova, snad neprozradíme nic tajného, když řekneme, že se chystali, jak ty hromady přívěsků na klíče rozdají v klubu. Viděli jsme trenérskou výpravu z Říčan i partu ze Zlína, potkali jsme Čechy v dresech uruguay­ských i namibijských. A tak když se mě pak na zápase All Blacks ptal pro změnu skotský fanda o poločasu ve frontě na pivo, jestli je u nás ragby populární a lidé ho sledují, i když Česko na mistrovství nehraje, mohl jsem klidně odpovědět, že jeho obliba bezpochyby pořád roste.

K mimořádnému počtu českých příznivkyň a příznivců na letošním světovém šampionátu určitě přispělo i to, že to je na dlouhou dobu jediné mistrovství světa v Evropě. To minulé se před čtyřmi roky konalo v Japonsku, příští bude v roce 2027 v Austrálii a ještě o čtyři roky později v USA.

Nicméně i tak je zajímavé, že se tolik zapálených fanoušků vydá tisíc či ještě více kilometrů daleko na šampionát ve sportu, ve kterém ještě nikdy Češi mistrovství světa nehráli. A ruku na srdce, zatím se k tomu ani moc neblíží. Může se to někdy změnit?

České děti jedou

O necelých osmačtyřicet hodin později, po ukončení téměř exhibičního vystoupení All Blacks, sleduji vyhlašování výsledků docela velkého mládežnického turnaje v Berlíně. Na ploše hned vedle olympijského stadionu spolu soupeřilo přes šedesát různých týmů z pěti zemí – Německa, Česka, Dánska, Litvy a Severního Irska. České týmy vyhrály čtyři kategorie z pěti – mezi osmi-, deseti- a čtrnáctiletými to byla Tatra Smíchov, nejlepším celkem do dvanácti let byly Říčany. Jen mezi nejstaršími, šestnáctiletými byl jediný český celek z Petrovic „až“ třetí.

Připomnělo mi to situaci z květnového mezinárodního turnaje ve Frankfurtu. Tam se jen v kategorii do dvanácti let sešlo dvacet týmů, nejvíce samozřejmě německých, ale také britských, belgických, lucemburských a francouzských, aby spolu finále odehráli čeští soupeři ze Smíchova a Říčan.

Jsou to samozřejmě jen náhodně sebrané výsledky z poslední doby, přesto by mohly naznačovat, že v dětských kategoriích jsou tuzemské kluby souměřitelné s těmi z okolních, nebo dokonce i tradičnějších ragby zaslíbených zemí.

Prezident České rugbyové unie (ČSRU) Dušan Palcr předpovídá (rozhovor začíná po tomto článku), že bychom se mohli zhruba za patnáct let utkávat o postup na světový šam­pionát i my. To by vycházelo přibližně na generaci těch, kterým je dnes mezi pěti až patnácti lety. Jak je na tom tedy česká ragbyová mládež? Zlepšuje se a má potenciál do budoucna? Kde jsou naděje a kde rizika?

Mladých hráček a hráčů za posledních deset let výrazně přibylo, i když je ragby pořád ve srovnání s jinými spíše malým sportem. Pro sezonu 2013/2014 mohly kluby počítat s celkem 1 214 hráči a hráčkami do osmnácti let, pro tu současnou, 2023/2024, jde o více než 3 200 kluků a holek. Vyplývá to ze statistik, které si vede komise mládeže ČSRU.

Nejdřív mladí, potom malí

Čerstvý padesátník Tomáš Kohout, který této komisi předsedá, je zároveň šéftrenérem mládeže v Říčanech, v jednom z tradičních a úspěšných klubů. Jeho dědeček Josef ve městě v roce 1944 založil ragbyový klub, vztah k tomuto sportu se v rodině dědí z generace na generaci.

Josef Kohout se navíc v poválečných letech významně přičinil o to, že v českých zemích vůbec mohla začít hrát mládež. Ragby totiž bylo považováno za nebezpečný sport, který se pro chlapce mladší osmnácti let – tehdy na dívky v souvislosti s ragby nejspíš nikdo nepomyslel – nehodí. Josef Kohout tak vyběhával na příslušných orgánech ustanovení mládežnických kategorií. Hlavní motivací pro něj bylo, aby mohl hrát ragby jeho syn, Tomášův táta.

Mládežnické kategorie nakonec vznikly, ale další desítky let se týkaly pouze větších dětí.

„Když jsem v pěti letech v roce 1978 začínal, existovala nejnižší kategorie do třinácti let. Hráli jsme a trénovali s klukama, kterým bylo dvanáct,“ vzpomíná Tomáš Kohout. Nebylo divu, že menších dětí moc nepřibývalo. V Říčanech měli zhruba šedesát dětí – od těch nejmladších až do osmnácti let. A ani v dalších klubech to nebylo jiné. Proto bývalo zcela běžné, že hráči nastupovali ve dvou mládežnických kategoriích zároveň, aby vůbec měl utkání kdo odehrát.

Měnit se to začalo až po roce 2004, kdy v říčanském klubu vznikla první tréninková skupina pro opravdu malé ragbisty. Stál u toho mimo jiné právě Tomáš Kohout a motivace byla podobná jako u jeho dědy – aby mohli smysluplně trénovat a hrát jeho synové. Pustili se do toho s kolegou Markem Fořtem, s nímž se znají od školky, dnes jsou oba zapojeni ve vedení říčanského klubu i do práce v celostátní unii.

„Tehdy jsme ještě s několika dalšími začali organizovat tréninky pro malé děti, tříleté až sedmileté,“ popisuje s tím, že zároveň otevřeli trénink rodičům a snažili se je zapojit. Většina trenérů do té doby přitom o přítomnost rodičů příliš nestála. „Zpočátku na to koukali tady v klubu trochu s nedůvěrou. Bylo to ale krátce po skončení mé hráčské kariéry, takže jsem se mohl opřít o nějaké jméno a respekt, které jsem tu měl,“ říká někdejší reprezentant, který vinou opakovaných zranění skončil aktivní kariéru ještě před třicítkou.

První rok a půl s dětmi jen trénovali, neexistovaly pro ně žádné soutěže. Respektive děti by si mohly zahrát s těmi staršími, v kategorii do třinácti let, což nedávalo valný smysl. Tak se tehdy dali dohromady ještě se spřízněnými dušemi, které vytvářely tréninkové skupiny pro nejmenší ragbisty ve dvou dalších klubech – Tatře Smíchov a Petrovicích –, a začali postupně organizovat turnaje pro menší děti a zavádění nových věkových kategorií. Nejprve ke kategorii U13 (kdy U znamená under, tedy anglicky pod – pozn. red.) přibyla kategorie pod jedenáct let, další rok pod devět a ještě další i pro děti do sedmi let. Dnes jsou kategorie dětské a kategorie mládežnické podobné, jen hranice jsou nastaveny na sudé roky věku – tedy od U6 vždy po dvou letech až po U18.

Neobešlo se to bez řečí, s novými kategoriemi samozřejmě přišly nároky na čas na hřištích při trénincích i turnajích. Dodnes jsou hřiště mnoha klubů velmi zaplněná a často na nich najednou v různých koutech trénuje několik kategorií naráz.

Vtáhnout rodiče

Vytvoření nových dětských kategorií bylo pro další rozvoj ragby důležité, najednou se mohli mezi sebou utkávat vrstevníci. Samo o sobě by to ale nestačilo, je potřeba mít kategorie v klubech také naplněné dětmi.

„Pochopili jsme, že to musí bavit nejen děti, ale taky jejich rodiče, to je naprosto klíčové. Když si k ragby a společenství kolem něj vytvoří svou vazbu i rodiče, je mnohem pravděpodobnější, že v tom budou více podporovat své děti,“ říká Tomáš Kohout s tím, že k vytvoření takové vazby nestačí, aby rodič vyklopil dítě na trénink před branami areálu. Pak se totiž může stát, že jednou tam to auto už nezastaví a dítě nevystoupí.

Malí sportovci mají dva a více tréninků týdně, k tomu v sezoně přicházejí turnaje, na které padne řada víkendových dopolední nebo odpolední. To znamená určitý zásah do rodinného života a plánování. „Proto se snažíme kolem klubu vytvářet partu lidí, která se zná, vzájemně si rozumí a ráda se setkává,“ vysvětluje šéftrenér říčanské mládeže. „Chceme, aby věděli, že když přijedou s dětmi na trénink, stráví tu příjemné chvíle,“ dodává.

Z části rodičů se stávají i trenéři nebo pomocní trenéři, jiní pomáhají při organizaci turnajů a dalších aktivit. A z jejich řad se rekrutují i menší či větší sponzoři klubu.

Jedním z důležitých prvků, které Říčanským podle Tomáše Kohouta pomáhají vytvářet společnou partu, je pravidelný letní kemp rodičů s dětmi. V prvním červencovém týdnu se vždy vypraví na západ Čech do Lubence hráči různých dětských kategorií se svými trenéry a rodiči. U dětí do deseti let je účast jednoho z rodičů povinná. „Přes den se staráme o děti a večer o sebe,“ říká za dospělé říčanský šéftrenér. Podle něj tenhle společný kemp vede k tomu, že se poznávají děti i rodiče napříč věkovými kategoriemi, tvoří partu se společnými zážitky a pak jsou skutečným klubem.

S věkem rostou mezery

Že je zapojení rodičů nejspíš správná taktika, potvrzuje fakt, že Říčany mají spolu s Tatrou největší počty dětí a mládeže ze všech klubů v zemi – v obou případech je to přes tři sta hráčů a hráček do osmnácti let, u smíchovského klubu už se ten počet blíží spíš ke čtyřem stovkám.

Tatra podobný společný tábor jako Říčanští nepořádá, ale k rodičům se snaží být také velmi vstřícná a několikrát ročně se na jejím hřišti a v klubovně konají Tatra dny, určené celým rodinám, fanouškům, současným i bývalým hráčům. Naposledy se takové setkání konalo začátkem září, v den zahajovacího zápasu mistrovství světa.

Tatra a Říčany ostatním v budování dětských kategorií před časem utekly, což se projevuje v posledních letech i ve výsledcích v navazujících mládežnických věkových skupinách. Další kluby už se ale vydaly podobnou cestou, do růstu počtu dětí výrazně šlape další tradiční klub, vysočanská Praga, která do trenérského týmu ve velkém zapojila své bývalé hráče. Co se počtu dětí týče, následují další větší mládežnické líhně: Petrovice, Babice a brněnská Bystrc.

Trochu jiné starosti mívají v malých klubech, kde mají často problém, aby sehnaly dost dětí alespoň na jeden tým ve věkové kategorii. Což se komplikuje s postupujícím věkem, protože zatímco ještě pro zápasy kategorie do 10 let stačí v Česku šestice hráčů a hráček (až do čtrnácti let hrají kluci a holky spolu – pozn. red.), u dvanáctiletých už je jich potřeba deset. Plus by se samozřejmě ještě hodil někdo na střídání. Když máte v celé věkové kategorii, kterou vždy tvoří dva ročníky narození, v klubu všehovšudy dvanáct dětí, už je to s turnaji velmi těžké.

O čtrnáctiletých ani nemluvě, protože v této kategorii už se hraje v patnácti lidech na rozměr celého hřiště. Je to sice hra s některými mírnějšími pravidly, co se kontaktů týče, ale jinak už se jedná o plnohodnotné ragby.

Menším klubům pak nezbývá než pro vyšší věkové kategorie tvořit různá „společenství“, aby daly dohromady soupisku. To je ale neodrazuje, vášeň pro hru převažuje.

Tak si to založíme

Dobrým příkladem takové vášně může být klub z Nýrska, který vznikl na zelené louce před sedmi lety. Za jeho zrodem stojí bývalý hráč Říčan Roman Kodera, který se na Šumavu přistěhoval za svou ženou v roce 2010. „Říkala mi, jestli si nechci najít nějaké ragby v okolí. Jenže tehdy byl nejblíž začínající klub v Českých Budějovicích, což jsou tak dvě hodiny cesty jedním směrem,“ popisuje, jak se partnerka starala o to, aby po sportovní stránce nestrádal. Prakticky hned si našel ve městě parťáka s podobným osudem, také ragbista, který se na místo přiženil. Tenhle je ovšem původem z Francie a jmenuje se Fabien Dagoury. „Spolu jsme koukali na zápasy a mluvili o ragby, ale neměli jsme ho kde hrát,“ vypráví. Po čase se objevila možnost, že by Roman mohl trénovat ragbisty v začínajícím plzeňském klubu a Fabien za něj hrát.

V roce 2016 se ale Roman pustil do budování klubu přímo v Nýrsku. Na facebooku svolal na začátku září první trénink, kde se sešlo asi deset mužů, většina z nich ale ragby nikdy nehrála. O měsíc později se za velkého zájmu místních diváků odehrálo na místním fotbalovém hřišti historicky první ragbyové utkání v Nýrsku. Domácí se utkali s Plzní, ale oběma stranám výrazně pomáhala stará garda Říčan.

Další rok na podzim otevřeli dětské kategorie a o prázdninách 2018 uspořádali v Brandýse nad Labem první soustředění. To pak malým nýrským ragbistům okořenil společný trénink s americkým týmem USA South, který tehdy hrál s českou reprezentací. V dalším roce pak Nýrsko zorganizovalo vůbec první dětský turnaj, konal se na hasičském cvičišti v jedné přilehlé vesnici.

Muži z Nýrska hrají ve společném týmu s Českými Budějovicemi, dětské týmy občas hrají samy, občas také v nějakém spojenectví a na turnajích se výsledkově určitě neztrácejí. V pětitisícovém městě se standardní nabídkou dětských kroužků se ovšem noví malí hráči neshánějí úplně snadno. „Občas už trošku ztrácíme energii, ale vždycky si znovu řekneme, že ragby za to stojí a že se musíme zase nakopnout,“ říká Roman Kodera.

Jako kostičky lega

Vraťme se ale zase k těm – na tuzemské poměry – nejúspěšnějším mládežnickým klubům. Co dělají Tatra a Říčany jinak než ty ostatní? „Samozřejmě že je výhodou větší počet dětí, a tím pádem i větší výběr. To by ale nestačilo, důležití jsou trenéři a systém výchovy hráčů,“ říká Filip Vacek, šéftrenér Tatry Smíchov a zároveň také reprezentační trenér chlapců v kategorii U16.

V konkrétním provedení se oba největší mládežnické kluby liší. V Říčanech trenéři doprovázejí svůj tým odmala až po vyšší věkové kategorie, v Tatře jsou trenéři zakotveni napevno u kategorií a svěřenci jim postupně procházejí rukama podle toho, jak se s věkem posouvají. Základní cíl je ale obdobný.

„V Říčanech i u nás je ten tréninkový proces nastaven tak, aby na sebe jednotlivé věkové kategorie navazovaly. V každé se má dítě něco naučit, aby na tom mohlo stavět v té vyšší,“ popisuje Filip Vacek. Trenéři vědí, jak s nimi pracovat, aby se postupně skládaly jednotlivé dovednosti na sebe jako lego. „Důležité je, abychom v dětských kategoriích nepodlehli tomu, že je budeme trénovat na výhry. My je samozřejmě můžeme naučit něco, co bude fungovat a díky čemuž asi budou vyhrávat. Ale to jsou jiné prvky, než které potřebujete pro výchovu komplexního hráče, který má naději být dobrý v juniorském a dospělém věku,“ říká Filip Vacek, který zároveň zodpovídá za trenérskou metodiku v ragbyové unii. Podle něj je potřeba u dětí vedle samotných základních dovedností klást důraz především na samostatné řešení herních situací a rychlost rozhodování. Správné provedení jednotlivých herních prvků pak přijde s opakovaným tréninkem. „Ragby se neustále mění a vyvíjí, dnes je na vrcholové úrovni jiné než třeba před patnácti lety. Takže nemá smysl drilovat s dětmi určitý styl hry, ten může být za pár let mimo. Musíme je vést k tomu, aby té hře rozuměly a dovedly nacházet řešení pro jednotlivé situace,“ myslí si Filip Vacek. Zdůrazňuje, že cílem celého tréninkového procesu má být právě výchova hotových hráčů.

Pro tento proces jsou podle něj kritické věkové kategorie do čtrnácti, šestnácti a osmnácti let. V té době řada chlapců rychle vyroste a často se mezi nimi výrazně zvýší fyzické rozdíly. A také je to období, kdy už hraje velkou roli motivace a tréninková píle. „Někteří kluci jsou u nás opravdu hodně motivovaní a chodí trénovat pětkrát nebo i víckrát za týden. To je pak samozřejmě hodně vidět,“ říká. Popisuje příklad mladíka, který „před třemi lety hrál sotva za béčko, ale teď přišel do osmnáctek a hraje naprosto fantasticky“. Důvody tak dramatického zlepšení jsou dva: jednak přirozeně fyzicky zesílil a především na svém rozvoji sám velmi usilovně a cílevědomě pracuje. Právě takové příklady podle smíchovského šéftrenéra ukazují, že není dobré dělat příliš brzy selekci „nadějných“ hráčů, jelikož i ti zdánlivě méně nadějní mohou ty ostatní nakonec předběhnout.

Obdobnou strategii volí i pro své postupy u reprezentačního výběru do 16 let. „V téhle věkové kategorii nemáme žádný vrcholný turnaj, jakým je pro osmnáctileté a dvacetileté mistrovství Evropy, takže se skutečně můžeme věnovat především rozvoji hráčů,“ říká Filip Vacek s tím, že na reprezentační srazy záměrně zvou se svým trenérským týmem větší počty hráčů. Pro navazující, osmnáctkovou reprezentační kategorii tak připravují širší výběr potenciálních kandidátů.

Osmdesát a dvacet

Podle Filipa Vacka není pochyb o tom, že se mladí hráči v Česku zlepšují a že dnešní „šestnáctky“, které má v reprezentaci, jsou dál než ti, kdo byli v této kategorii před pěti či více lety. „Samozřejmě se nedá paušalizovat, i před lety jsme měli mimořádné mladé hráče, ten průměr je ale dnes o poznání výš,“ říká reprezentační trenér. Svědčí o tom podle něj i srovnání s ostatními, a to jak na individuální, tak na týmové úrovni. „Dobří čeští kluci se rozhodně neztratí, když přijdou hrát na střední či vysokou školu v cizině, to v poslední době opakovaně vidíme,“ říká. Jako příklad týmového rozvoje ukazuje červnový zápas české reprezentace U16 se stejně starými hráči špičkového francouzského profesionálního klubu Racing 92, který měl v kádru pět francouzských reprezentantů. Češi sice prohráli, ale po velmi vyrovnaném výkonu.

A teď na podzim se do Francie na utkání se špičkovými týmy chystají znovu.

Při hodnocení stavu přípravy českých hráčů používá Filip Vacek parafrázi známého Paretova pravidla. „Myslím, že s našimi prostředky a možnostmi dovedeme v mládežnických kategoriích připravit hráče na osmdesát procent úrovně těch nejvyspělějších zemí,“ říká. Zbývajících dvacet procent je ale velmi vzdálených, v některých případech téměř nedostižných. „Viděli jsme na vlastní oči, jak vypadá příprava v Leinsteru, což je skvělý irský klub, odkud pochází polovina tamní reprezentace. Myslím, že se zázemím příliš nevzdaluje organizacím, jako jsou třeba ve fotbale Liverpool nebo Arsenal. A k tomu tedy máme světelné roky daleko,“ popisuje šéftrenér Vacek.

Pro další posun alespoň o nějaká procenta výše by podle něj bylo potřeba lepší zázemí. Takové, aby ty nejlepší kluby od nás mohly častěji hrát proti silným soupeřům v cizině, protože tím hráči dále rostou. A také takové, abychom do budoucna ty dobré kluby v dorosteneckých kategoriích neměli dva nebo čtyři, ale aby jich bylo spíše dvanáct nebo čtrnáct. A k tomu řada dalších malých. To je samozřejmě běh na dlouhou trať.

Nicméně i v kratší perspektivě to prý nevypadá špatně. Do vyšších věkových kategorií postupně podle Filipa Vacka míří stále lepší hráči. „Nechci se plést, ale zajímavé výkony bychom mohli vidět od osmnáctek už na letošním domácím mistrovství Evropy,“ myslí si. Ti a jejich následovníci by pak pomalu mezi dospělými mohli začít budovat pozice, z nichž by jejich generační nástupci třeba jednou skutečně mohli poskočit na mistrovství světa, a české vlajky by tak nebyly v hledišti žádným překvapením.

Nejbližší termín mistrovství světa na evropském kontinentu může být v roce 2035, kdy to ovšem mohou zkomplikovat pořadatelské ambice Argentiny, nebo nejpozději v roce 2039. To by mohl být pro české ragby pěkný cíl.