Němec s ruským přízvukem

Štěstí, jak známo, přeje připraveným. A Vladimir Viktorovič Kaminer, narozený 19. července 1967 v Moskvě, byl zkraje roku 1990 plně připraven opustit svou rodnou zem.

Vlastně byl připraven už dlouho, od školky. Ale devadesátý rok se jevil jako vyloženě vhodný, mimo jiné proto, že „gorbačovská éra se chýlila ke konci, jakkoli o tom samotný Gorbačov neměl tušení“.

A tak Vladimir prodal kazeťák (i s nahrávkami Screamin’ Jay Hawkinse), koupil lístek na vlak a vyrazil do Berlína. Do Berlína, protože Berlín byla levná a taky jednoduchá destinace, „člověk nepotřeboval vízum, stačilo pozvání“. V batohu měl šedý oblek a karton cigaret, k nimž na nádraží přidal ještě lahev vodky Privět a bledou matrjošku ležící v hrobě. Ta však Berlín nikdy nespatřila, zmizela po cestě za okolností, které Vladimir později označí za záhadné.

A teď o tom štěstí. Východní a západní Německo se na podzim 1990 měly sjednotit, ovšem ve chvíli, kdy se Vladimir Kaminer vysypal z vlaku ve stanici Berlín Lichtenberg, ještě existovala NDR. Formálně. „Ve skutečnosti už ale byla pryč a panovalo takové ,mezistátí‘, krátké období absolutní svobody, kdy si každý dělal, co chtěl.“

Příklad: Vladimir si našel byt. Ve čtvrti Prenzlauer Berg, pár stanic tramvají od Alexanderplatzu. Dvacet pět čtverečních metrů, liduprázdných, ale plně vybavených, protože předchozí nájemník se po pádu zdi neprodleně odebral na Západ. A tak se Vladimir prostě nastěhoval a žádné starosti s tím neměl, protože v bytě bylo i čisté povlečení a celá tuba zubní pasty.