Jeden večer v listopadu ‚68
11. listopadu 2018
Reportér 11/2018 · Číslo 51
Zvětšitarchiv
Celé roky jsem si myslela, bůhví jak nebyl obrovský. Plakát, který jsme s holkama vyrobily jednou večer na pokoji: Rusáci, ruce pryč od Československa! Vylepily jsme ho u vchodu do klukovské koleje, visel tam nanejvýš deset minut, přičemž za každou jsem dostala měsíc vězení. Znovu jsem ten plakát viděla před pár lety, a představte si, byl jen o něco větší než á čtyřka! A jestli bych to všechno udělala znovu? No samozřejmě!
Joannina babička, německojazyčná židovka, se měla provdat za polského katolíka, a tak ještě před svatbou přestoupila na jeho víru. Za války jí to ale stejně nepomohlo, dostala žlutou Davidovu hvězdu a rozkaz přišít si ji na kabát. Nepřišila. Pořídila si psa, dala mu jméno Hitler a na ulici v Rudě Ślaské na něj syčela „Hitlere, k noze!“. Válku ale přežila, jako zázrakem.
Její syn Gerard, Joannin otec, měl na hlavní třídě koloniál, a když přišli nacisté, místní Poláci začali na SS posílat dopisy, jak je možné, že žid provozuje obchod, a jestli by radši neměl být odvezen někam, kde bude dělat pořádnou práci. Gerard zfalšoval papíry, ale nedopadlo to: povolávací rozkaz do transportu přišel v říjnu čtyřiačtyřicet. Gerard jel na nádraží do Katovic, ale když viděl ten chaos a davy, otočil se a utekl. Konce války se dočkal v úkrytu, a když pak začala obnova města, byl pověřen řízením zásobování. Načež začaly na velitelství Rudé armády chodit dopisy od místních Poláků, jak je možné, že tak důležitou funkci zastává Němec. Joanna po letech napsala o otci knihu, v níž mimo jiné dospěla k závěru, že nejhorším nepřítelem člověka je soused.
Na jaře osmašedesát, během polských studentských protestů, Joanna v Krakově spoluzakládala jeden ze stávkových výborů. Všichni jeho členové se hned na začátku dohodli, že v případě zatčení nikdo o nikom nic neví, nikdo o nikom nic neřekne. Zazpívali všichni – až na Joannu a jedinou spolužačku. Na podzim téhož roku pak Joanna, studentka posledního ročníku krakovské romanistiky, vystříhala ze starých novin písmena a nalepila je na čistý arch papíru: „Rusáci, ruce pryč od Československa!“
Vzdor je asi dědičná záležitost.
Štěstí
Když se reportér nebo dokumentarista náhodou stane svědkem něčeho hrozného, ba otřesného, musí to – byť s krajním odporem – nazvat štěstím. Sune Jonsson, švédský dokumentární fotograf, měl to štěstí, že byl zrovna v Praze, když do ní 21. srpna 1968 vjely tanky. Snímky, které pořídil, vydal knižně, a to hned po návratu do Švédska. Kvalita tisku nebyla valná a texty mohly být propracovanější, ale i tak šestaosmdesátistránková kniha leckomu změnila život.
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
VÝBĚR DNE
