Kladrubáci

O té přednosti pro koně na silnici vědí všichni, kteří kolem hřebčína jezdí ráno či večer – ve chvílích, kdy stádo běloušů směřuje na pastviny či zpět. Nezbývá nic jiného než zastavit, počkat u kraje a užasle sledovat záplavu bílých zvířat – vznešené a silné dospělé, zvědavá hříbata. Ti koně jsou výjimeční: mohutní, a přitom klidní a přátelští.

Toulal jsem se pastvinami několik dní a dokumentoval jejich autentickou krásu. Krajina v sousedství Labe je rovinatá a s dlouhými otevřenými obzory. Chov kočárových ceremoniálních koní v Kladrubech nad Labem ochránil zdejší přírodu od hospodářských zásahů za habsburské monarchie, od neurvalého měnění krajiny v dobách komunismu i od transformace vedené čistě ekonomickou logikou nynější doby.

Jako by se tady zastavil čas.

Mohutní kočároví koně starokladrubského plemene jsou zde chováni a cvičeni nepřetržitě od počátku 17. století. Chovu se ovšem v Kladrubech nad Labem věnovali již Pernštejnové, kteří panství zakoupili v roce 1491.

Kmenové stádo bílých starokladrubských koní je od roku 2001 národní kulturní památkou. A minulý rok v létě se kladrubský hřebčín se svými rozsáhlými pastvinami dostal na seznam světového dědictví UNESCO. A já jsem se toto výjimečné spojení koně a krajiny snažil zachytit pro úřad Pardubického kraje.

Jsou to právě bílé linky koňských ohrad, které zdejší, až jednotvárně klidné krajině vtiskují jemnou nádheru. Lemují jednotlivé pastviny a spolu s cestami, alejemi a symetrickými stavbami respektují zásady francouzské zahrady, její geometrický styl. Tato krajina se pak zrcadlí na hladině jezer, slepých ramen řeky Labe.

Autor je fotograf, držitel mnoha ocenění, spolupracuje s MF DNES.