Hotel Svidník

Malé městečko bylo kolem dokola obklopené kopci, v jejichž rozrytých hřbetech vychladly, zrezivěly a zarostly tuny vystříleného železa. Po prohlídce musea věnovaného karpatsko-dukelské operaci si dali v Dukle na náměstí bigoš – hustou polévku s masem a zelím, dobré jídlo za devět místních zlotých, k tomu si objednali bramborové placky plněné masem za deset a navrch si poručili pirohy za pět.

Hostinská zírala. Břicha měli jako prosincoví vepři. Dali si několik kalíšků vodky. Když se jim podařilo mastnotu trochu rozředit, slova se ujal Placák.

„V jaké době to vlastně žijeme?“ řekl, napil se piva, zapálil si doutník, vyfoukl kouř a pokračoval: „Vezměme si třeba Peňáse, který patří k té lepší polovině české společnosti – neagresivní, nexenofobní, ne hloupé, ani ne příliš inteligentní prostředně vzdělané vrstvě, de facto k elitě národa. Co nám o ní Peňás vypovídá? Nepříliš statečný, mravně nestálý polovzdělanec, který se živí jako námezdní pisálek v komerčním plátku, analysa a kritika, jistě, ale odsud posud – metoda mírného pokroku v mezích všemi stranami dohodnutého a předem schváleného mediálního provozu. Odmítá vážit si sám sebe, protože to je závazek, který znamená chovat se určitým způsobem a na druhou stranu mu brání volně existovat bez jakýchkoli zásad, tedy nemít sebemenší odpovědnost za své jednání. Ke všemu to nedělá instinktivně, respektive tam, kde by měl použít intelekt, přistupuje k věcem instinktivně, a naopak tam, kde by měl rozum potlačit a řídit se intuicí, je najednou veliký rozumář. Pochopitelně že se to nemohlo nepodepsat na jeho charakteru,“ rozebíral situaci Placák, napil se piva, utřel si hřbetem ruky veliký dolní pysk, ve kterém mu kdysi zarostl kus odtrženého masa po ráně pěstí, a potáhl z doutníku.

„Všechno na sebe vyžvaníš,“ přešel Placák z třetí osoby ke druhé, „tak se nediv. K čemu máš, vole, mozek, abys ty kraviny, co z tebe neustále lezou, dokázal nějakým způsobem korigovat, usměrnit, kultivovat? U svatého Františka se to snese, ale když to samý předvádí chaot a rozsypanec v 21. století, tak je to nesnesitelný. Copak nemáš kouska citu, že jsou věci, které jsou mezi nebem a zemí? Jakoby se ponížíš, ale jen kvůli tomu, abys mohl bez nějaké psychické újmy dál v klidu otročit, a pak se z toho chceš vyzout, že si jako děláš legraci, jako že to je jen na oko, ale ono to nějak nejde, vezeš se v tom celý, bez debaty!“ nahlas přemýšlel Placák nad okolním světem, napil se piva, objednal si panáka, potáhl z doutníku a pomalu vypouštěl kouř.

Peňás se díval na Placáka, slzy na krajíčku.