Nebeský koncert pro čtyři ruce

Bylo to takové přepadení ve vzduchu na český způsob. Slavomír Pískatý, kapitán Korean Air, zrovna letěl na jedné z těch nekonečně dlouhých vzdušných tras mezi Soulem a Londýnem, zatímco jeho syn Slavomír Pískatý mladší plachtil nad Litvou ve svém milovaném větroni. „Slávku? Jsi tam?“ zaslechl mladší z letců v oblacích důvěrně známý hlas.

„Haló? Kam letíš?“ Ačkoli je oficiálním jazykem v letectví angličtina, čas od času ve sluchátkách kdosi vybafne česky. Kdosi jménem Slavomír Pískatý si takto – mírně poťouchle – krátí dlouhé mezikontinentální lety.

Není to zas tak výjimečný moment, jak by se mohlo zdát. Českých pilotů létají po světě spousty navzdory tomu (anebo možná právě proto), že jejich „domovská“ společnost ČSA momentálně provozuje jediný dálkový letoun a 16 menších strojů. „Český přízvuk v angličtině vždycky poznám,“ usmívá se prošedivělý kapitán obřího modrého jihokorejského jumbo jetu – Boeingu 747.

„Jen u Korean Air je nás patnáct Čechů,“ počítá Slavomír Pískatý starší. „Dlouhá léta jsem tam pracoval sám, ale pak se na Ruzyni cosi nepovedlo a spousta kluků musela za prací do světa.“ Pan Pískatý naráží na krizi, jež národního leteckého dopravce namísto zamýšleného bouřlivého rozletu před pár lety téměř položila, aerolinky přežily jen díky masivní státní pomoci a ve značně okleštěném režimu linek, techniky i personálu.

Práci na Ruzyni ztratil z důvodu nadbytečnosti v roce 2011, zrovna na startu kariéry, i kapitánův syn. Tehdy z toho pochopitelně nebyl ani trochu šťastný, zato dnes se zdá, že ho nemohlo potkat nic lepšího. Dostal se totiž rovnou mezi leteckou šlechtu, do společnosti hrstky vyvolených pilotů, kteří mají oprávnění přistávat na záludném letišti Paro v himálajském Bhútánu. Pro aerolinky Drukair tam řídí Airbus 320.