Knihobudko, kdo v tobě přebývá?

Se starými knihami, které mají cenu, se obchoduje. Ty ostatní končívají v knihobudkách. Zřídkakdy si odtamtud něco odnesu, ale ráda do nich nahlížím a ze hřbetů knih si čtu zprávy o včerejšku. A taky o tom, jak proměnlivý je poměr mezi cenou a hodnotou.

Nedávno v naší sousedské budce leželo třináct neposkvrněných exemplářů Nového zákona vytištěných „podle posledního vydání kralického z roku 1613“. Co by si o tom pomyslel starý Žalman z Jiráskova F. L. Věka, který svou Kralickou bibli, zděděnou po předcích, pečlivě ukrýval a četl ji jen potajmu, dokud mu ji církevní komise nezabavila?

Čtvrteční ranní fronty na nové knihy za minulého režimu ještě pamatuju, i když jsem v nich nikdy nestála. Byla jsem moc malá, moc školou povinná, a navíc mě knížky až tak nezajímaly. Vybavuju si tátův triumfální výraz, když po návratu z práce z kufříku vytahoval detektivky z legendární odeonské edice 3× s charakteristickou šedou obálkou. Do fronty knihkupectví v pasáži Státní banky československé v Praze se šel postavit už po sedmé ráno, aby se na něj, až v osm otevřou, ještě dostalo. Odeonské detektivky vycházely v nákladech leckdy převyšujících sto tisíc, a to i ve druhém vydání, a přesto se na ně stály fronty nebo se sháněly přes známosti a pod pultem. Co mělo tehdy obrovskou hodnotu, je dnes neprodejné. Otcova kompletní kolekce sbírá prach a šedé odeonské detektivky jsou častými obyvateli knihobudek.

Vzpomínám si na tu slávu, když v osmdesátých letech postupně vycházel třídílný Ilustrovaný encyklopedický slovník, po dlouhé době první rozsáhlejší encyklopedické dílo u nás. Rodiče každý ze tří svazků sehnali jinou neoficiální cestou, dodnes se nemůžou shodnout, čí zásluhou který díl přibyl do rodinné knihovny. Informace ve slovníku už jsou dávno zastaralé, mnohé tendenční, většina se dá najít po pár kliknutích na internetu. Naši však tlusté okrové svazky v plátěné vazbě uchovávají na čestném místě v knihovničce, snad právě pro to tehdejší úsilí. Přestože slovník patří do sběru nebo do muzea přežitých ideologií, vidět ho opuštěný v knihobudce mě onehdy téměř zabolelo.

Jepičí život na výsluní si užila dévédéčka, která se v knihobudkách taky často vyskytují. Není to tak dávno, co se jedno prodávalo za stovky korun, a dnes už si je většina z nás ani nemá na čem přehrát. Svá léta největší slávy mají za sebou díla sovětských autorů a spisovatelů dalších takzvaně spřátelených národů, domácí klasici vydávaní v obřích nákladech, jakož i povinná četba, například Reportáž psaná na oprátce, která v naší budce zahálí už několik měsíců. Někdejší žádané i protežované tituly jsou dnes vystaveny v knihobudkách jako ve vitrínách dočasnosti a připomínají mi, že bych měla včas přestat všetečně nakukovat, než v nich začnu nacházet plody z vlastní zahrádky.