Škola (pro)hrou

Když jsem se před dvaadvaceti lety odhlašovala z doktorského studia, jako důvod jsem uvedla „nepřekonatelný odpor k dalšímu institucionálnímu vzdělávání“. Žádosti bylo v předepsané lhůtě vyhověno stručnou úřední odpovědí. Nevím taky, co jiného jsem ve své mladické nabubřelosti očekávala. Odcházela jsem trucovitě, těžko jsem nesla rozčarování z akademického světa – vždyť rozkoš z poznání je přece jedna z největších, jaké znám. Jenže tuhle slast jsem až na výjimky nezažívala ve škole.

„Soudružka třídní na prvním stupni mi zničila dětství,“ vzpomíná můj přítel F., polyhistor za prahem geniality, který se i po padesátce s dětskou dychtivostí zmocňuje všech střípků poznání a staví z nich ve své mysli podivuhodné nové světy. „Chlapec byl moc zvídavý, moc se ptal, a tak ho bylo třeba usadit. Za každý zapomenutý domácí úkol pětku, však ono se to projeví na prospěchu. Šikovně ho zesměšnit před kolektivem a s pomocí spolužáků mu školu tak zošklivit, aby se do ní bál chodit.“

To já do školy chodila ráda. Měla jsem štěstí a díky kombinaci dobré paměti a sociální inteligence se mi dařilo školským systémem až do promoce proplout bez většího úsilí skoro se samými jedničkami a až do vysoké školy i bez emocionálních šrámů. Teprve v samém závěru studia mi jedno kolokvium ze samoúčelného předmětu nazvaného Metody výzkumné práce zadělalo na léta úzkostných poruch. Tehdy to chodilo tak, že jediný člověk měl moc rozhodnout o budoucnosti studenta, jehož jméno si ani nepamatoval, moc připravit ho o celý další rok života. Pevně doufám, že dnes už to možné není.

Prý je těžko na cvičišti, a lehko na bojišti. U mě se to potvrdilo. Žádná pracovní situace, rozhovory s politiky a vědci, živé vysílání v rozhlase nebo televizi, veřejná vystoupení – nic nebylo tak stresující jako zbytečný a uměle pěstovaný strach školního prostředí. Odnesli jsme si za tu cenu aspoň solidní vzdělání?

Často si připomínám, že k tomu, aby byl člověk vzdělaný, by stačilo pamatovat si středoškolské učivo. Kdybychom se ho ovšem neučili roztříštěně, nememorovali látku, abychom ji po nejbližší písemce zase zapomněli. Kdybychom si dokázali propojit poznatky, kdyby se látka z chemie, fyziky a matematiky či zeměpisu, dějepisu a literatury, která se rýmuje, vyučovala pohromadě, aby ji adept zasvěcení skutečně pochopil a zvnitřnil a dokázal aplikovat na svět kolem sebe. Jenže spíš než k učení a výchově sloužily školy našeho mládí k drezuře vzorných pracovních sil, které vydrží mnoho hodin nehnutě sedět a mluví, jen jsou-li tázány.

S novým školním rokem přeju všem současným i budoucím žákům a studentům, aby čím dál víc platilo, že škola je svatyní vědění a učilištěm dovedností, a nikoli jen odkladištěm dětí produkujícím normované výlisky hladce zapadající do přichystaného soukolí.