Ukrajina pět let poté: bída, válka, ale i naděje

Kyjevské náměstí Nezávislosti už by se mohlo přejmenovat na náměstí Revoluce: v listopadu 2004 právě tady začala ta oranžová, o devět let později proevropská: Euromajdan.

První jmenovaná znamenala velké vzepětí občanské společnosti, ale tím to, bohužel, také skoro zhaslo – „oranžoví“ lidé, které vynesla do čela země, tedy hlavně prezident Juščenko a premiérka Tymošenková, věnovali spoustu času vzájemným sporům a mnohem méně času skutečným reformám. A tak se stalo, že prezidentské volby 2010 zase vyhrála stará struktura, prorusky orientovaný Viktor Janukovyč.

Nicméně jedna podstatná věc nastolena byla, a to kurz země směřující k členství v Evropské unii. Kyjev a Brusel dlouho (a někdy dost obtížně) vyjednávaly stabilizační a asociační dohodu, a když ji Janukovyč 21. listopadu 2013 odmítl podepsat, znamenalo to obrat o 180 stupňů.

Ještě téhož večera se na Majdanu sešlo několik stovek lidí, aby proti rozhodnutí prezidenta protestovali. Netušili samozřejmě, že jejich podrážky právě začínají na ukrajinské půdě (opět) psát dějiny. Následující večer už byly demonstrantů tisíce, za týden desetitisíce. Situace se měla brzy velmi vyhrotit: v únoru 2014 přišel extrémně tvrdý zásah speciálních jednotek, přímo na Majdanu a v přilehlých ulicích zemřely desítky lidí. Janukovyčův režim následně padl a prezident utekl ze země. V březnu 2014 Rusko anektovalo poloostrov Krym. A Moskvou podporovaní separatisté vzápětí zahájili válku na Donbase, která trvá dodnes.

Ukrajina se změnila.