O klukovi, který neuměl zpívat

Kdy na klavír sáhl poprvé, si už nevybavuje. Ani nemůže, protože nástroj, jenž se mu měl stát osudem, byl v jeho životě přítomen od prvního okamžiku: Lukášovým otcem je totiž fenomenální Ivan Klánský, nejslavnější tuzemský pianista posledních (nejméně) třiceti let.

Lukášova maminka je zase kytaristka, a tak bylo opravdu trochu zvláštní, když se zjistilo, že malý Klánský neumí zpívat. „Protože právě takhle se u nejmenších dětí pozná, jestli něco slyší – podle zpěvu,“ vysvětluje Lukáš.

Pak ale přišly momenty, kdy Lukáš slyšel nějakou skladbu v televizi nebo v rádiu a dokázal přesně určit, že ji hraje i táta. Když ho pak rodiče v pěti letech poprvé vedli do hudební školy, už věděl, že chce hrát. Když o tři roky později vyhrál soutěž Prague Junior Note, už si uvědomoval, že chce hrát dlouho, pokud možno celý život. V patnácti pak debutoval v pražském Rudolfinu, přímo v Dvořákově síni, nejprestižnějším koncertním sále v Česku (o tom ale ještě bude řeč). Tou dobou už byl přijatý na konzervatoř, což prý byla naprosto přirozená volba. „A i kdyby nebyla, nic jiného mi nezbývalo, já byl totiž vždycky hrozně blbej na matiku,“ říká dnes devětadvacetiletý Lukáš Klánský, vycházející hvězda klasické hudby a „opus číslo tři“.

Věděl jsem to

Což je takový rodinný vtípek: Ivan Klánský má se třemi manželkami celkem šest dětí, kterým říká opus jedna až opus šest. Opus jedna až pět jsou samí kluci a profesor Klánský už nejspíš ani nedoufal, že se kdy povede holka. Ovšem stalo se, opus šest se jmenuje Klára a je jí čtrnáct. Pět ze šesti opusů se dalo na hudbu, jedinou výjimkou je nejstarší z kluků, který pracuje jako IT specialista. Pak už jsou to samé noty: „Starší bratr Vladimír je houslista. Potom jsem já, klavírista. Mladší bratr Daniel barytonista, sedmnáctiletý Adam hraje na violoncello a Klára jde zrovna na konzervatoř na housle,“ vypočítává Lukáš. Mimochodem v půlce července vzal otec Klánský všechny své opusy (a maminku posledních dvou) na týden do Itálie. „Ne, určitě se nebudeme bavit o hudbě. Myslím, že se budeme bavit o jídle,“ dušoval se opus číslo tři krátce před odjezdem.

V kontextu řečeného se pochopitelně nabízí otázka, nakolik si muzikantské děti mohou samy vybrat, co budou v životě dělat. Lukáš ale říká, že jeho rodiče jej absolutně do ničeho nenutili, ba naopak, nechávali mu značnou svobodu přesně v obdobích, kdy ji nejvíc potřeboval, a věcně ho upozorňovali na negativa muzikantského života. „Říkali, že je to těžká obživa, že toho člověk musí dělat strašně moc, že drtivá většina muzikantů musí i učit, že něco jako pevná pracovní doba absolutně neexistuje. Což ale platí pro jakýkoliv kreativní obor, prostě není možné si v pět odpoledne říct ,tak a teď už na to nebudu myslet‘. Život hudebníka taky obnáší spoustu únavného cestování. Ale já bych neměnil. Byl jsem na to upozorněn, věděl jsem to – a jsem spokojenej.“

Třecí plochy