Žijeme spolu aneb co cigáníš?

Je sobota večer a pomalu se stmívá; kluci před barákem však ignorují volání své matky a rychle lezou na strom, jako by to snad byla poslední možnost v jejich dětských životech. Když už si opravdu koledují, uskuteční ještě závod ve sprintu ke dveřím domu: po něm se zákonitě odehraje hádka o výsledných časech a pěstní souboj na stupních vítězů. „Já jsem byl první“, „Co cigáníš“, „Sám jsi černej,“ ozývá se – vřavu rázně zastaví až nejvyšší rozhodčí. Chvatem zkušeného otce přetáhne svetry klukům přes hlavu tak, že jim chvíli trvá, než se z nich vymotají; a pak už značně klidnější pokračují do svých pokojů.

„Někdy si nadávají, ale nemyslí to vážně. Vidí, že já jsem taky černý,“ říká táta čtyř kluků a vysvětluje, že synové ještě nerozumějí tomu, proč je po něm jen jeden z nich. Pavel je Rom, jeho druhý nejmladší syn Marek je tmavší po něm a má specifičtější rysy. Zbylí tři jsou světlejší, spíše po matce. „Ale raubíři jsou bez rozdílů, jeden jak druhý,“ usměje se přísně Olga a pokukuje po klucích, aby se ujistila, že to slyšeli taky.

Nikdo nic neřešil

Ve výzkumech, koho by Češi nechtěli mít za souseda, obsazují Romové tradičně vysoké příčky. Existují však lidé z většinové společnosti a z menšiny, kteří spolu navzdory odlišným kořenům žijí v jednom bytě; kteří žijí společný život.

Před dvěma lety jsem měl možnost seznámit se s několika smíšenými česko-romskými páry (nebo jak to vlastně správně napsat). Fotil jsem jednoduché portréty jich samotných a jejich rodin, a chtěl jsem tak ukázat na vztah Romů a ne-Romů z trochu jiného úhlu pohledu, než je v Česku obvyklé. Po čase jsem se k tématu vrátil a páry oslovil znovu.

Tentokrát mi ovšem nestačilo jen ukázat, že spolu žijí. Chtěl jsem se dozvědět více.