Péťa si šel zakouřit. A už není… Válka na Ukrajině

Jsem už dvojitá uprchlice.

Pocházím z města Luhansk, žila jsem tam do roku 2014, než se toho místa zmocnili ozbrojenci podporovaní Ruskem.

A teď jsem zase ujela ze Severodoněcka – z města, v jehož ulicích letos propukly ostré boje mezi ukrajinskými obránci a ruskými útočícími vojsky.

Kvůli své novinářské práci jsem projela Luhanskou oblast křížem krážem, a příběhy místních tak mám vryté až do morku kostí. Tudíž vím, že hotel Žovtněvyj (česky Říjnový) ve městě Dnipro měl jít ještě před pár měsíci k zemi. Takový byl plán. Majitelé chtěli na jeho místě postavit něco modernějšího. Jenže po letošním čtyřiadvacátém únoru, kdy ruská armáda napadla Ukrajinu a do města se začaly valit davy uprchlíků z Charkovské, Doněcké a Luhanské oblasti, majitelé svůj plán rychle změnili. Vydali se do dobrovolnického štábu humanitární organizace KUST a nabídli, že budovu přemění na ubytovnu pro běžence.

Hotel byl až do začátku března odpojený od vody, ani se v něm nesvítilo. Zpátky do provozu ho vrátili dobrovolníci a nově příchozí: znovu zavedli elektřinu, připojili budovu ke kanalizaci… A teď v hotelu žije nějakých tři sta lidí včetně asi sedmi desítek dětí. Někdy bydlí v pokoji rodina, jindy spolu žijí přátelé nebo sousedi z minulého života – tak jako v případě našich hrdinů.

Jak sardinky v konzervě