Logo

Poslední na světě aneb jak zplodit nosorožce

Post Image

Poslední na světě aneb jak zplodit nosorožce

Play icon
23 minut
63494163e4b09082660dda0e_068noso_6

foto autor a Ol Pejeta/BioRescue

„Sheisse,“ vykřikne zvěrolékařka, když zjistí, že Ariemet čeká potomka. Za normálních okolností by to byla radostná novina, ale teď březost samice nosorožce bílého jižního dost komplikuje snahy o záchranu jiného druhu – nosorožců bílých severních. Možná je zpomalí i o půl roku. Nosorožcům bílým severním ale čas běží výrazně rychleji než komukoli z nás. Na světě jsou totiž už jen poslední dva, respektive dvě.

Nájin a Fatu. Matka a dcera, které posledních dvaadvacet let tvoří prakticky nerozlučnou dvojici; ode dne, kdy se Fatu narodila v zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Spolu tráví každý den i v rezervaci Ol Pejeta, vzdálené asi čtyři hodiny cesty od keňského Nairobi, kde žijí od roku 2009. Pár metrů od sebe se budí, bok po boku si vychutnávají potravu, usínají sobě na dohled.

Člověk, který obě samice vidí poprvé, by si je mohl splést. Mohutné šedé tělo s rohovitou a místy svraštělou tlustou kůží moc rozdílů nevykazuje. Nájin ale brzy prozradí krásný přední roh, jež by jí dcera Fatu, která má svůj zkrácený, mohla závidět. Ještě výrazně větší než ve vzhledu jsou ale rozdíly v jejich nátuře. „Mají různé povahy, tak jako lidé,“ vysvětluje ošetřovatel Zacharia, kterému tu nikdo neřekne jinak než Zach.

Nájin ve svých třiatřiceti letech připomíná vznešenou dámu ve středním věku. Vše dělá jakoby s rozmyslem a beze spěchu. Jen tak něco ji nerozhodí. „Vždycky je velmi mírná a klidná,“ říká Zach. Nosorožčí madam, která se také narodila ve Dvoře Králové, má ráda svůj prostor a klid. Často je ji vidět, jak si v rozlehlém výběhu najde místečko jen pro sebe, kde si i přes den s chutí zdřímne.

O jedenáct let mladší Fatu je o poznání živelnější. Ráda se válí v bahně, často si chce hrát nebo zápasit. A když není po jejím, dokáže být „pěkně mrzutá“, což dává najevo hlasitými projevy nespokojenosti. Protože Nájin už moc na souboje není, dovádí Fatu nejčastěji s Tauwo, tedy o tři roky mladší samicí druhově blízkého nosorožce bílého jižního, která s ní a její matkou žije. „Jsou nejlepší kamarádky, jsou jako sestry,“ přibližuje jejich vztah Zach.

Třiačtyřicetiletý drobný ošetřovatel má k nosorožicím tak blízko jako nikdo jiný. Každý den s nimi tráví dlouhé hodiny, pečuje o ně, mluví s nimi. Dokáže rychle rozpoznat jejich náladu, a dokonce se dorozumět napodobením zvuků, které vydávají; nosorožice ho zase bezpečně poznají po čichu i po hlase. Není proto divu, že o nich po třináctiletém soužití mluví jako o své rodině. Zvlášť když tu vlastní, včetně šesti dětí, má asi deset hodin cesty autobusem a vídá ji jen párkrát do roka.

Podpořte Reportér sdílením článku