Nenávratné mizení

Vždy jednou za několik let rád cestuji do odlehlých drsných pustin. Byl jsem v Antarktidě, Chile, Argentině, Nepálu… Ne, nejsem cestováním posedlý. Jen mne cosi nutká vidět alespoň zlomek z naší nádherné planety – když už jsem se na téhle planetě narodil. Kromě toho: Je pro mne velkým obohacením občas odejít z civilizačních i svých vlastních vzorců a zakusit tak své bytí z jiné perspektivy.

Čím dál víc se však bojím návratů do stejných míst. Ona ta místa totiž stejná nezůstávají. Nenávratně se naší činností vytrácejí. A nenechme se mýlit nějakým tím nově zřízeným mokřadem v naší uměřené střední Evropě. Chcete-li si udělat skutečný obrázek o stavu naší planety, musíte navštívit rozvojový svět. Musíte se přesvědčit, že romantická místa z dobrodružných knih našich otců zůstala už jen v mapách. Že z veletoků, na jejichž březích se tyto příběhy odehrávaly, jsou dnes stoky plné chemie a plastů. Že potkat divoké zvíře mimo skanzeny národních parků je téměř nemožné. Místo toho je veškerá volná plocha uzpůsobena potřebám člověka a jím preferovaným monokulturním druhům.

Poprvé se mi to stalo v chilské Patagonii. V roce 1996 jsme se k pohoří Torres del Paine dostávali složitě po hliněných cestách. Pohoří a jeho rozlehlé okolí tehdy navštívilo maximálně 10 000 turistů ročně. O čtyři roky později, při návratu z pobytu na ostrově Nelson v Antarktidě, byly cesty stále ještě hliněné, avšak oblaka výfuků a prachu se za projíždějícími mikrobusy, jeepy i autobusy ani nestíhala usadit. A v místě, kde jsme v roce 1996 bivakovali, stál hotel.

Ani rumunské bukové lesy nezůstávají v tamních horách takové, jaké bývaly. Nádheru starých kmenů stále častěji střídají široké pásy výseků – dřevo je jednou provždy prodané a bohatství původního pralesa ztracené na staletí.

V roce 2015 jsem měl štěstí v Himálaji, když kvůli špatné předpovědi počasí nikdo nevyrazil na everestský trek. Byli jsme tam tím pádem sami. Teprve při návratu se proti nám začaly valit davy turistů s průvodci a nosiči. I tyhle končiny světa ovládlo průmyslové odvětví zvané turismus. Co na mne ale zapůsobilo ještě mnohem depresivněji, bylo to, že o tři roky později, když jsme mířili mimo turistické trasy, byla už značná část horských stezek vybagrovaná. Široké cesty plné výmolů a bláta se klikatily horským pralesem v erodujících svazích.