Edova jawa

Dej konečně nažrat tomu psovi – houkla Radka.

„No jo, no.“

Eda se zvedl z dřevěné lavice v garáži a láskyplně pohladil pohledem nalakované násady kladiv, šroubováky a nejrůznější hejblata, která udržoval ve fanatickém pořádku. Nasypal granule do nablýskané kovové misky belgickému ovčákovi Titánovi. Vychutnal si, jak zvonivě zapraskaly. Eda je puntičkář. Eda je motorkář. A nikdy nedopustí, aby se u něj v garáži jakákoli součástka, ať byla stará, jak chtěla, stará cítila.

„Ty v tý garáži budeš dneska spát, nebo co?“

„Už du,“ Eda se neochotně vydal na Radčino území. Obývák byl stejně v richtiku jako garáž. Bílá koženková sedačka, kterou si objednali na dobírku z německého katalogu, vypadala i po osmi letech Edova rozvalování jako nová. Snědl večeři a posadil se v kuchyňském koutu před laptop. Nesjížděl zprávy, ale rovnou si rozkliknul globální burzu náhradních dílů pro veterány. Nejdřív si zálibně prohlížel víka motorů, pak indukční cívky a karburátory, tachometry a nakonec mu do oka padl nenápadný inzerát od jakéhosi chlapíka z Brazílie. Svůdně na něj poblikával. Eda mlaskl rozkoší.