Vzpomínky na třešně

Měli jsme napsat o tom, jak jsme kdysi chodili v Litomyšli na náplavku. Byl leden, nebo některý z těch studených měsíců, co si raději člověk nepamatuje. Seděli jsme ale v teple v knihovně. Byl to program pro důchodce, kteří se ještě cítí být mladí natolik, aby si dokázali nalhávat, že třeba když chodí do knihovny na kulturní akce, nestárnou tak rychle. Já si to nenalhávám, jen si myslím, že v kultivovaném prostředí je to chátrání trochu elegantnější. Takže jsem byla v knihovně a tam nám líčili, jak se bude vylepšovat náplavka. Jak ji moderně změní známý architekt a jak by se tam vyjímaly nějaké nápisy vyryté do betonu. Třeba vzpomínky lidí, kteří na náplavku chodili, když byli mladí a ještě si to pamatují.

Já bydlela blízko. Pamatovala jsem si spoustu věcí. Řekli nám, že máme svoje vzpomínky sepsat a oni si pak některé vyberou a dají jejich kousky na betonové kvádry kolem náplavky a že to bude hezké. Nápisy si pak budou moct lidé posedávající na těch kvádrech přečíst a vzpomínky se nějak zachovají a bla bla bla pink nápad sem, nápad tam… šumělo mi v uších to historické a moderní povídání plné snahy o to, udělat život a náplavku hezčí.

Už když jsem přestala poslouchat, začaly se mi klížit oči. Byla jsem v sále poslední, málem jsem tam usnula. V knihovně bylo opravdu teplo. Já mám doma přiškrcené topení, abych moc neutratila za energie, a taky si myslím, že otužování zastavuje to chátrání. A tak pokaždé když přijdu do nějaké vyhřáté místnosti, okamžitě se mi začne chtít spát. V sále mě pak někdo vzal jemně za rameno a knihovnice mi sdělila, že už je konec a že budu muset jít, protože už jsem poslední. Samozřejmě že jsem zaspala všechny pokyny ohledně projektu a ohledně toho, komu se má co poslat a dokdy. Styděla jsem se pak zeptat. Ale vlastně mi to nevadilo, protože bych stejně nikam nic neposílala ani nic nesepisovala.

Jak by se daly sepsat vůně? A chutě? A na ty si vzpomínám nejvíc. Jak by se dala chuť zalít do betonu? A i kdyby to nakrásně šlo, zůstala by tam?

A zůstala by i chuť dlaní, které tě hladí, jejich vůně? Vůně kostkou mýdla umyté kolomazi? Výseky času, jejich ukládání v dutinách. Vystýlky vůní jako malá hnízda, kam se pak, někdy v budoucnosti, budeš moct schovat. Pamatuju si tu radost. Objímala nás všechny. Po tolika jarech, kdy byla jen tlumená, kdy si ji nikdo nemohl zplna hrdla vychutnat. Kvetly šeříky a chvilku před nimi i třešně, jejich okvětní plátky pršely na zahradu naší vily. Tenkrát zněla ruština stejně sladce jako ta vůně kytek, co vybuchovaly barvami, aby nám udělaly radost. Nebo tak vybuchovaly a voněly každé jaro a my to jen nechtěli vidět, protože k radosti nebyl žádný důvod.