Starejme se o Olega!

V květnu 2014, nedlouho po ruské anexi Krymu, byl Oleg Sencov zatčen, odvezen do Ruska a obviněn z přípravy teroristických útoků. Mezinárodní společenství od prvního momentu žádalo jeho propuštění, svědkové, kteří původně vypovídali proti němu, u soudu prohlásili, že z nich Rusové svědectví vymlátili, lidskoprávní organizace označily Sencova za Putinova vězně svědomí. Nic se nezměnilo, Oleg zůstal za mřížemi a v srpnu 2015 byl ve zpolitizovaném procesu odsouzen ke dvaceti letům vězení.

Letos v půlce května Oleg Sencov zahájil v trestanecké kolonii hladovku. S jediným požadavkem: aby ruský prezident Putin propustil všechny ukrajinské politické vězně (těch je, mimochodem, dohromady více než šedesát).

Jeho akt už splnil přinejmenším jeden účel: o vězněných Ukrajincích se ve světě opět začalo mluvit. Česko nevyjímaje, jen za posledních pár týdnů se objevilo hned několik iniciativ, které nabádají místní politiky, aby se v Sencovově případu osobně angažovali. Pod otevřený dopis ministru zahraničí se podepsali například ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek, ukrajinistka Lenka Víchová nebo spisovatel Jáchym Topol. Europoslanec Jaromír Štětina je zase podepsán pod peticí, která české politiky vyzývá, aby na sebe vzali roli prostředníka a přiměli Rusko a Ukrajinu k dialogu v otázce propuštění politických vězňů.

Oleg Sencov mezitím hladoví v trestanecké kolonii na Sibiři, odhodlán vydržet až do konce. Svět – včetně Česka – by neměl ztrácet pozornost. Měl by na Rusko setrvale tlačit. Jen tak se ze Sencova-vězně zase stane Sencov-režisér.