Přes Pokoru k hrdosti

Doporučení jsem dostal od kamaráda Adama, věrného fanouška Reportéra. Jeho spolužák z gymnázia Jirka prý dokázal se svým prastarým domem v Popelíně nedaleko Jindřichova Hradce něco unikátního.

Nebyl jsem si úplně jistý a pro jistotu jsem Jiřímu Procházkovi zavolal. Kupodivu i on se mi to snažil rozmluvit: „Neblázněte, chalupu dneska opravuje kdekdo. Ale když pojedete kolem, zastavte se. Zajdeme na pivo, přespíte… Když žádný článek nevznikne, úplně to pochopím.“

Pád… a výhra

Vystudoval geologii na Masarykově univerzitě v Brně, ale oboru se nikdy profesně nevěnoval – přišla devadesátá léta… Jeho to vcuclo do farmacie. Bylo mu osmadvacet, když se stal ředitelem regionální pobočky velké nadnárodní společnosti. A od roku 2001 měl už kancelář ve Vídni a pod sebou divizi čítající dvanáct zemí.

Po čtrnácti letech přišel kariérní pád. Firmu koupila konkurence, nabídla mu štědré odstupné a rozloučila se s ním. To zažehlo turbulence v jeho soukromém životě, ale také touhu vrátit se k rodovým kořenům.

Turbulence v soukromém životě znamenaly rozpad manželství. „Žena si mě brala jako někoho jiného než chlapa, který je nejšťastnější, když hobluje na vesnici staré trámy.“ Podrobněji konec vztahu veřejně rozebírat nechce.

Výpověď každopádně byla životní zlom. „Došlo mi, že mnohem víc mě naplňuje dávat dohromady dům v Popelíně než vysedávat na konferencích, řídit mítinky a budit správný manažerský dojem,“ svěřuje se.

Začal shánět práci v tuzemsku, ale zaměstnavatelé jej odmítali s tím, že je pro jejich potřebu „překvalifikovaný“. Spíš z nouze, jak sám říká, založil malou firmu obchodující s léky. „A lépe to dopadnout nemohlo, jede to skoro samo.“

V brněnské kanceláři mu stačí trávit dva tři dny v týdnu, ve zbytku času může na podnikání dohlížet z Popelína a věnovat se restaurování usedlosti ze sedmnáctého století.

„V korporaci jsem občas propadl dojmu, že jsem ředitel zeměkoule. Přitom jsem byl panák v kravatě, který osmdesát procent energie věnuje operativě. Teď řídím firmu v kraťasech z chalupy a většinu času můžu dělat věci, které mě baví.“

Rodová osa: výčep

Před krásným domem stojí obrovský jasan. Projdeme vraty a dýchne na nás atmosféra jako ze staročeské pohádky. Prostorné světnici, ve které se vzápětí ocitneme, dominuje pivní výčep. A právě hospoda, která tu kdysi bývala, tvoří základní linii dlouhého rodového příběhu.

„Začalo to chlapíkem jménem Jan Pokora, který sem přišel jako správce jezuitského panství. Katoličtí řeholníci dostali zdejší majetky po třicetileté válce jako konfiskát,“ líčí Jirka. „Tenhle Pokora byl můj prapředek, a když říkám pra-, je potřeba to znásobit osmkrát,“ vyčísluje generační rozdíl a dodává: „Mluvíme tedy o první polovině sedmnáctého století čili době před čtyřmi sty lety.“

Prapraprapraprapraprapravnuk Jirka v matrikách zjistil, že okolo roku 1650 získal správce Pokora právo várečné. „Mohl postavit hospodu a to je tahle naše chalupa,“ říká následník z matčiny linie. Pivo tehdy nesmělo být obchodním artiklem, bylo určeno pouze místním poddaným.

Jako hospoda sloužil dům přes tři staletí. „Konkrétně do roku 1949, kdy umřela prababička, která jako poslední výčep provozovala,“ vysvětluje. „V domě zůstaly její dvě dcery čili moje pratety a jejich švagrová – moje babička,“ upřesňuje.

Starším dámám se nechtělo pokračovat v živnosti. Neměly k ní vztah a musely by v domě strpět opilé muže. Nově nastolený komunistický režim navíc nutil hospodské vstupovat pod křídla státního podniku Jednota.

Zděšená návštěva

Jirka se narodil v roce 1965 v Brně. „Do Popelína jsme jezdili za babičkou a abychom se nadechli. Měli jsme malý byt, tady jsme mohli chodit po hrázích rybníků, do lesa na houby… Bylo to něco úplně jiného.“

Chalupa už tou dobou ovšem začínala být v dezolátním stavu. „Oba rodiče to tady milovali, ale v podstatě na nic nesáhli. Táta byl inženýr, intelektuál, žádný kutil. Doma si chodil k sousedovi půjčovat kombinačky, protože u nás žádné kleště nebyly,“ líčí syn a odvypráví historku, která se mu zaryla do paměti…

„Naši se v osmdesátých letech na dovolené v Chorvatsku seznámili s párem Čechů žijících v zahraničí, kteří je pozvali na večeři. Máma s tátou si skoro všechno jídlo vezli z domova, lepší restaurace pro ně byla luxus. Takže se cítili dlužníky. A aby se revanšovali, pozvali tuhle manželskou dvojici do Popelína.“

Hosté přijeli další léto na prázdniny do zchátralého domu, kde k obývání byly dvě vlhké místnosti s prohnilou podlahou. Do ostatních částí chalupy nebylo radno chodit, neboť byly zakrámované starými věcmi, někde hrozilo i zřícení stropů.

„Od první chvíle na nich bylo vidět zděšení, kde se to ocitli. Načež druhý den víceméně bez rozloučení odjeli a už se nikdy neozvali,“ vypráví Jirka a dodává: „Bylo mi tehdy rodičů líto. Chtěli těm lidem nabídnout to nejlepší, co mají a na co jsou pyšní. Ale rozuměl jsem i druhé straně, tomu jejich úleku.“

Přijď šmirglovat

První pokusy o renovaci podnikl už ve svých studentských letech. „Udělal jsem nějaké nátěry a občas něco rozvrtal, ale nic nedodělal, za což mi rodiče i ségra nadávali,“ vzpomíná. Jednou z překážek byl i nedostatek peněz. Když se jeho finanční možnosti zásadně zlepšily, pustil se do pokračování.

Nejdříve bylo potřeba odstranit nánosy poněkud diletantských pokusů o renovaci chalupy z osmdesátých let. „Rodiče byli rádi, když něco sehnali. Hlavně levně. Podle toho to vypadalo. Dělalo se to tak tehdy skoro všude,“ konstatuje Jirka.

Pro otce bylo těžké smířit se s počáteční fází velké rekonstrukce. „V podstatě jsem zboural všechno, co tady udělal, například jsem vytrhal kovová futra. Úplně zkoprněl a neřekl nic. Troufl jsem si ho pozvat znova, až když bylo vidět i něco jiného než destrukce. A tehdy se projevil jako velký frajer. Připomněl, že neměli peníze na to, aby to pojali v tomhle duchu. Ale hned dodal, že kdyby to viděla máma, měla by velkou radost. Ohromně se mi ulevilo.“

To už měl za sebou kompletní výměnu střechy, podlah a stropů. A některé práce dělal opakovaně. „Postupně se dozvídám víc a víc o správném řemesle. Když zjistím, že ta věc šla udělat líp, předělám to,“ vysvětluje. Ověřil si, že není takové nemehlo, jak si zpočátku myslel. „Táta sice pořád ležel v knihách, ale mezi předky z obou stran máme hodně truhlářů, řezbářů, betlémářů a podobně. A to se do mě nějakým způsobem asi přece jen otisklo.“

Do tajů stavebních a restaurátorských technik pronikal někdy svérázným způsobem: „Každý rok se v Českém Krumlově koná kongres s názvem Jihočeské onkologické dny. Jednou jsem tam zabloudil do barokního domu, kde restaurátoři zrovna dělali strop. Po chvíli okukování jsem se zeptal, jestli bych jim mohl pomáhat. Na podivína v obleku koukali divně, nevěděli, jestli si dělám srandu, nebo jsem úplný idiot. Mysleli si, že se mě zbaví, když mi řeknou: ‚Tak jo, přijď zítra, budeš šmirglovat.‘ Ale já přišel a zůstal tam týden.“

Svůj první strop na chalupě pak shodil a udělal kompletně znova. Je vždy připraven si celý postup osvojit do nejmenších detailů. „Najdu opravdového machra a nenechám se odehnat, přesvědčím ho, že to myslím vážně, a koukám mu pod ruce.“

Dláždění jako meditace

V této fázi Jirkova vyprávění už sedíme nějakou dobu v popelínské hospodě U Zemanů, kde si náš průvodce s většinou štamgastů tyká. Přivádí nás to k otázce, jak se na jeho úsilí dívají místní lidé. „Naše rodina tady žije po staletí, ale já jsem pořád naplavenina z Brna,“ zasměje se. S vážnější tváří dodá: „Myslím, že to berou pozitivně. Ale mají za to, že to je jenom otázka peněz. Přitom naprostou většinu věcí dělám sám. Nedávno soused prohlásil: ‚Tys měl štěstí, že se ti to tady tak pěkně dochovalo.‘ Jenomže já na tom makám už skoro třicet let!“

Dostáváme se k tématu spolehlivých řemeslníků, kterých rozhodně není dostatek. „Zkraje jsem byl téměř nedotčený manuální prací, takže mi připadal šikovný každý, koho jsem sehnal. Až průběžně jsem zjišťoval, že to bylo klamné zdání,“ říká Jirka, který si po několika neblahých zkušenostech začal pečlivě vybírat. „Dneska už je mi úplně jedno, odkud ten člověk je a že se doprava prodraží. Důležité je, abych měl z výsledku radost. Když to někdo zfušuje, naseru se pak pokaždé, když jdu kolem – dokud to nepředělám.“ Bezbolestné to však není. Dvakrát už spadl ze střechy, jednou se zranil tak, že ho do nemocnice transportoval vrtulník.

Nejspokojenější bývá při samotářské práci. „Než jste přijeli, dodělával jsem dlažbu před stodolou. Trvalo mi to čtrnáct dní a byl to úplně meditační zážitek,“ rozplývá se. „Nejdřív zajedeš do lomu vybrat kameny a pak to začne… Bereš do ruky jeden šutr za druhým a hledáš takový, jaký se tam nejlíp hodí. Přebereš půltunovou hromadu a nenajdeš. Přitom jsi na prvním metru čtverečním a máš jich před sebou dvanáct.“ Takhle popisuje Jirka okamžiky fyzického vyčerpání: „Klečíš, paličku máš metr od sebe, ale nedokážeš se tím směrem vůbec pohnout. Místo toho hledáš klacík, kterým by sis ji mohl přitáhnout.“

Nevyhnat duši domu

Hospoda U Zemanů zavírá pro nedostatek hostů už v devět večer, vracíme se tedy do chalupy. Jirka bere do ruky kytaru, trochu si zazpíváme, ale brzo se zase vracíme k tomu, kvůli čemu jsme přijeli, a to je snaha pochopit jeho pohnutky: „Uspokojuje tě ten proces, nebo spíš výsledek?“ ptáme se. „Obojí. Čím víc úsilí do toho vložíš, tím silněji se ti to potom každý den vrací. Zvlášť v případě, že se ti to povede.“

Pak vypráví, jak někdy prosedí dlouhé hodiny v jedné místnosti, aby přišel na kloub tomu, v čem spočívá její atmosféra. „Pronásledují mě pochybnosti, abych nevyhnal nějakým zásahem duši domu. Tak čekám, až mi ten prostor sám napoví, co s ním mám udělat,“ říká a ukazuje: „Tamhle ležela v rakvi moje prababička. Tady jsem spával já a máma, když jsem byl tříletý kluk, tamhle táta. To všechno na mě silně působí a nechci to pokazit.“

O každém metru, který nás obklopuje, by mohl mluvit hodiny. Nás, v tuto chvíli už trochu nepozorné posluchače, víc zajímá, proč si nemůžeme načepovat pivo z historické pípy na výčepním pultu uprostřed místnosti. „Když přijede větší parta kamarádů, koupíme sudy a normálně to funguje,“ říká Jirka. Obnovit regulérní hospodu se nechystá? „Bylo by to hezké, ale vím, co to obnáší. Vadilo by mi, kdyby se tady vedly blbé řeči.“

S blížící se půlnocí dojde na otázku, kolik peněz už obnova spolkla. „Nevím, a to fakt nekecám. Mám někde poznamenané dílčí částky, ale celkově nemám přehled. Zato vím, že mi to přineslo spoustu nevyčíslitelné radosti. Když vydávám peníze, zajímá mě to jen v ten konkrétní moment. Za deset minut už vnímám jenom tu věc, která z toho vzešla. A úžasný pocit, že to tady i díky mně pořád nějak pokračuje.“

Repelent v koutnici

Když další den ráno vstáváme, Jirka už sedí u počítače a vyřizuje pracovní povinnosti. Než odjedeme, chce nám ukázat ještě zbývající části usedlosti, do kterých jsme včera kvůli stmívání nestihli nakouknout.

Začínáme roubenkou v zahradě, v jejímž štítu je nápis na dřevě: „Léta Páně 2013 v úctě k předkům, z lásky k dětem toto stavení nákladem pana Jiřího Procházky postaveno jest.“ Jmenovaný vysvětluje: „Celé je to kopie chalupy ze Střížovic, což je vesnice dvanáct kilometrů odtud. Byla to ruina, a než se rozpadla, stačil jsem ji zdokumentovat, abych mohl s kamarádem postavit repliku.“ Vcházíme dovnitř. „Uspořádání mělo svá pravidla. V hlavní místnosti stála v jednom rohu kachlová kamna a v protilehlém takzvaný svatý kout, kde se rodina scházela k jídlu. A tradičním prvkem svatého koutu byla koutnice,“ ukazuje Jirka na rohovou skříňku na zdi. „Uvnitř za dvířky bývala uložena bible a svaté obrázky, ale taky lahev s kořalkou či karty na mariáš. A často i výměnečná smlouva – právní dokument, kterým otec přepisuje chalupu na syna, jenž se ‚výměnou‘ o rodiče musí starat. Takže listina přesně vyjmenovává, co všechno musí vykonávat.“

Ukaž, co je v tvojí koutnici, hecujeme Jirku. Když skříňku otevře, spatříme žárovku, repelent, houbičku na nádobí… „Jezdí sem hlavně holky,“ říká na vysvětlenou otec, jehož dcerám je nyní osmnáct a dvacet let.

Po sauně do lochu

Téměř všude jsou porcelánové vypínače. „Když se ho dotkneš, udělá ti to radost – třikrát za den, tisíckrát za rok, znova a znova. Je to opojné, vyzkoušejte si to,“ vybízí náš hostitel.

Cvak. „Jeden stojí patnáct stovek,“ čte naše myšlenky. „Netopím se v penězích natolik, abych jich nakoupil sto kusů za sto padesát tisíc. Dávají mi je jako dárek moji blízcí, kteří o téhle mojí slabosti dobře vědí. Když mám narozeniny nebo svátek, dostanu dva vypínače. A mám z nich pokaždé obrovskou radost.“

Pod stodolou se nachází kamenná nádrž plná vody. „Říká se tomu loch, mlíčník nebo haltýř – v podstatě studánka, která zadržuje podzemní vodu,“ vysvětluje Jirka. „Dřív byla v každém stavení kravka a tady se chladilo mléko. Nebo se sem vypouštěly po výlovu ryby – třeba deset kaprů, kteří vydrželi do Vánoc.“

V případě usedlosti Pokorových se takhle uchovávalo hlavně nalahvované pivo. „Sedláci se pro něj zastavovali cestou na pole. My to teď využíváme jako bazének, když se saunujeme,“ usměje se Jirka.

Chci to napravit

Než se rozloučíme, projdeme se kousek za vesnici. „Zdejším městům vtiskla ráz renesance, krajině baroko. A výsledkem je úžasný soulad,“ líčí Jirka nadšeně a upozorňuje nás na cesty lemované alejemi, mozaiku lesů, remízků a luk.

Mrzí ho, jak se z českých vesnic vytrácí původní charakter. „Ale chápu, že ne všichni mají možnosti jako já,“ připouští osmapadesátiletý muž, který v záchraně rodového majetku našel sám sebe. Poznamená: „V korporaci nic takového nezažiješ. Někdo ti pochvalně poklepe na rameno, dostaneš přidáno, ale ten úspěch je často shoda okolností a v nitru tě to ždímá.“

Obdivuju Jirku Procházku, že dokázal překonat svoji manuální nezkušenost. Odpoví: „Když to děláš s láskou, můžeš být sebevětší kopyto, ale stejně se to naučíš – samo tě to vede. Naopak když to děláš se zapřením, stojí výsledek za starou belu. A já to tady miluju. Celé století ten dům chátral, protože v rodině zrovna nebyl muž činu. Chci to napravit.“

Když se mu rozpadalo manželství, obával se hlavně toho, že mu to pokazí vztah s dcerami. „To se naštěstí nestalo. Mají to v Popelíně rády a oceňují, jak se to tu změnilo. Což mě naplňuje obrovskou radostí, skoro bych řekl hrdostí.“