Diktátorův vyzyvatel: Řekli by, že jsem se zabil sám
8. dubna 2018
Reportér 04/2018 · Číslo 44
Zvětšitfoto Profimedia.cz
Kandidoval na prezidenta proti Alexandru Lukašenkovi, poslednímu diktátorovi v Evropě. A možná i vyhrál, což se však nejspíš nikdy nedozví. V každém případě ho pak Lukašenko nechal zavřít, mučit a bít, vyhrožoval jeho rodině a nakonec ho vyhnal do exilu. Dnes Andrej Sannikau, ten vyhnaný, říká: „V Bělorusku se hraje i o Evropu. O Západ, včetně vás, Čechů. Nemělo by vám být jedno, co se u nás děje.“
Je v tom určitý paradox, který – nemít tragické následky – by vlastně byl až komický: v roce 1994 se Alexander Lukašenko stal běloruským prezidentem zcela legitimně. Volby v létě toho roku byly prvním celonárodním hlasováním v Bělorusku od rozpadu SSSR a byly to volby svobodné a férové. Stoupenci demokracie v zemi byli v euforii. Opájeli se vidinou skvělé budoucnosti, v níž se bývalá sovětská republika stane součástí Evropy a podřízenost Moskvě se už nebude opakovat.
Andrej Sannikau (rusky Sannikov) se taky opájel. Byl už tou dobou poměrně zkušeným diplomatem a pevně věřil, že i přes nevyhnutelné těžkosti se v Bělorusku podaří vybudovat plnohodnotnou, fungující demokracii.
A že volby vyhrál ten kníratý – s prominutím – hňup? Ten polovzdělanec a bezskrupulózní populista, který v kampani nasliboval hory doly? Čert to vem, v příštích volbách už určitě vybereme někoho pořádného.
Jenže teď se píše rok 2018 a polovzdělanec je pořád prezidentem. A Sannikau, který jej jednou vyzval na volební (nebo spíš „volební“) souboj, žije ve Varšavě, protože v Minsku by mu dovolili možná tak prodávat ponožky.
„Zkrátka a dobře, čtyřiadevadesátým rokem dějiny svobodných voleb v Bělorusku začaly, ale taky skončily,“ konstatuje Andrej a poněkud hořce se u toho usmívá.
Přečti a pošli dál
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
VÝBĚR DNE
