Sám doma

Začalo to ve středu. Zavolal mi šéf našeho malého labelu a říká: „O víkendu s váma nemůžu být na koncertě, vyrážím s kamarády do Tater. Místo mě budou prodávat Kája s Denisou.“ Kája je dcera naší manažerky a Denisa je její neteř.

To ale nebylo všechno.

Ve čtvrtek bliká na displeji mobilního telefonu slovo „brácha“.

„Zdar, co je?“

„V sobotu do Chvaletic nejedu, to není žádný řízení, jeďte sami.“ Brácha je trochu podivín. Místo toho, aby se radoval, že je to z Pardubic do místa našeho vystoupení jen kousek, rozhodilo ho, že si pořádně nezakroutí volantem.

„To bude mít Pítrs radost, že může kouřit v dodávce,“ říkám si pro sebe a přemýšlím, kolik cigaret je schopen náš bubeník vykouřit za necelých třicet kilometrů. V sobotu dopoledne mi přichází zpráva i od něj. „Čau, dneska jedu po vlastní ose.“ Bydlí totiž ve vesnici Vápenný Podol a ta je od Chvaletic vzdálená podobně jako Pardubice, kde bydlím já.

A je to. Zůstal jsem sám.

Druhá část kapely jezdí osobním autem z Prahy. Dochází mi, že tohle se v historii kapely nestalo. Pojedu na koncert sám dodávkou. Celou cestu přemýšlím o osamělosti folkových písničkářů, která zcela jistě může souviset s jejich různě vyprofilovaným podivínstvím. Je ale jasný, že tato jedna cesta mě do jejich party nenasměruje.

Přijíždím ke kulturáku a vzpomenu si, jak jsem tam byl v roce 1992 na koncertu kapely Lucie. Devadesátky zrovna vystřelily ze startovních bloků, a kdyby za mnou někdo přišel a řekl, že já tady budu za třicet let hrát v čele kapely s podivným názvem Vypsaná fiXa a budu mít na kontě několik textů pro Davida Kollera, tak bych se asi nahlas smál. Tenkrát jsem totiž uměl na kytaru jeden akord a zajímalo mě úplně něco jiného.

Koncert je skvělej a do kulturního domu přichází spousta lidí, stejně jako tenkrát na Lucii. Chci to trochu oslavit, ale nemůžu, protože jsem nejen člen kapely, ale taky řidič a bedňák. Ale domů nakonec sám nejedu. Ve vestibulu potkávám dva kamarády z Pardubic, kteří si řádně užili světa, a k nim přidávám dva fanoušky z Brna, kteří potřebují hodit do Pardubic na nádraží. Tuhle rozmanitou přiopilou hlaholící posádku rozvážím, vysazuju a jedu domů. A tam jsem zase sám, protože moje žena a dcera jsou týden pryč.

Je jedna hodina ráno, lampy venku svítěj do tmy a já otevírám vítězný pivo slaměného vdovce. Zapínám televizi a kvůli čerstvým informacím o dění v Izraeli a opakujícím se zprávám z Ukrajiny si posmutnělý uvědomuju, že jsem bezpečně sám ve střední Evropě a že je to štěstí, o jakým si jiný lidi jinde můžou nechat jenom zdát – a možná ani spát nemůžou.