Koloběh

Letní sezona je opět za náma. Byla dost dobrá. Hráli jsme hodně a lidi vždycky přišli. To je ta dobrá zpráva. Ale je tady i jedna zpráva, která je o něco horší. Dodávka, nástroje s aparátem a samozřejmě i my jsme dostali pořádně zabrat.

Zde výčet různých trablů:

Z bedny našeho kytaristy vypadlo kolečko. Bohužel se tak nešťastně vylomilo, že po něm zbyla obří díra. Bedna nyní není schopná stát, a tak ji náš kytarista staví na bok.

Basový aparát, který na tom byl dlouhodobě nejhůř, se posunul ještě o něco blíž k fázi „poločas rozpadu“. Opadává z něj všechno a blbne vstup na kabel.

Moje kytarové kombo, které stojí též na kolečkách, se jednou nešťastně rozjelo po šikmé ploše podivně postaveného pódia. Když jsem ho na poslední chvíli chytil zezadu za kryt, kterej chrání drahý lampy (skleněný lahvičky, který vyrábí specifický zvuk), tak mi zůstal rozlomen v ruce. Slepil jsem ho gafa páskou a nacpal jsem ho zpátky. Je ale jasný, že provizorní oprava nevydrží věčně.

Samostatnou kapitolou jsou bubny. Náš bubeník totiž razí názor, že bubny jsou spotřební zboží, zatímco jiný bubeník vyžaduje, aby jeho technik používal při manipulaci s nástroji bílé rukavice. I přes náš specifický přístup se ale o našem aparátu nedá říct, že by hrál špatně.

Aparát vozí dodávka a taky nejezdí vůbec špatně. Ale i ona má na sklonku léta své problémy. V pravém předním kole hučí při ostřejších zatáčkách ložisko. A hučí čím dál víc. Tím naštěstí výčet technických závad končí.

Horší už to je s interiérem auta. Na podlaze je neuvěřitelný bordel. Tohle léto se nikomu nepodařilo vysát, a už vůbec ne vytřít podlahu. Podle toho to vypadá. Lepivý efekt, který vznikl ze směsi prachu, bláta a písku a toho, že někdo něco rozlil nebo rozmatlal nebo že se tam svalil zpocený člen naší party, dosáhl největší intenzity. Sedadla jsou nevábná – a i když to píšu nerad, tak to napsat musím: nejenže jsou nevábná, ještě ke všemu zapáchají.

Všechno to zaschlo, ale cítit to fakt je. Majonéza, pot, pivo a to, že někdo tajně kouřil, když neřídil nekuřák brácha.

Poslední kapitolou je posádka. V polovině září se začíná více mlčet a měřidlo hrozby ponorky se nenápadně dotýká červených hodnot. Ale jsme už zkušení, a tak radši víc mlčíme. Pak najednou úplně na konci léta všem dochází, že to bylo skvělý a že budeme zase čekat celý rok, než se to vrátí zpět.

Vytahám z dodávky aparát, vezmu vapku a všechny možné čisticí prostředky. Zavolám lidem, kteří opravují aparáty, a v časové skulině mezi letními festivaly a podzimními kluby dojde k restartu všeho a všech.

Je to koloběh a já jsem za jeho opakování vděčný.