Měsíc poté: Oči pařížského vraha

Lidé postávají v poloprázdném voze metra, tlumeně se baví. Najednou se ode dveří ozve zpěv: „Allahu Akbar!“ Každý člověk ve vagonu upře oči stejným směrem. Kluk zrudne a vypne telefon, kde měl nastavenou upomínku, že je čas modlitby. „Promiňte. Klid prosím, nechci se tu odpálit. Nebojte se, jsem jenom muslim.“ Rozpačité úsměvy a znatelná úleva. O pár dnů dřív jel metrem i muž, který byl opásaný bombami a odpálit se chystal.

•••

Je pátek třináctého listopadu večer, krátce před devátou. Čas si vyrazit. Pařížské metro na lince 9 je našlapané. Pierre, jeden z pasažérů, na okamžik zpozorní – střetne se očima s mužem, který stojí těsně za jeho rozesmátou přítelkyní. Ty oči. Jako na drogách. Po tváři mu stéká pramínek potu. Kapka spadne na okraj límce, zpod něhož vykukuje jakýsi drát.

„Na co ten drát?“ běží Pierrovi hlavou, zatímco jeho přítelkyně, na ústech rudou rtěnku, dál něco zaujatě vypráví. Muže, který stojí těsně za ní, si ani nevšimla.

„Proč má ten člověk tak velkou bundu? Že by pod ní něco schovával? Podzim je v plném proudu, je ale stále celkem teplo…“ Metro jako by jelo příliš pomalu. „Musíme vystoupit. Hned. Člověk dnes neví, na koho v metru narazí,“ říká si v duchu Pierre.

Když metro zastaví, vyskočí. Nikomu nic nevysvětluje, parta jeho přátel nechápe. Vystoupí za ním na peron. „Co se děje? Řekli jsme přece, že jedeme… Jedeme dál…“ protestuje přítelkyně.

Než se dveře vagonu zavřou, vytáhne ji Pierre za rukáv ven. Souprava zmizí v tunelu.

„Co je ti?“

„Ale nic, já jen… Nebylo mi dobře. Byl tam takovej divnej typ. Vem to čert,“ řekne o muži, kterého o pár dnů později pozná při identifikaci na policejní stanici.

V následující hodině se na mnoha místech Paříže rozezní střelba a výbuchy. Atentátníci povraždí na 130 lidí, více než tři stovky dalších zraní. Mezi útočníky bude i muž z metra s velkou bundou.

Bataclan

Marie-Noëlle Liesse pracuje v oboru komunikace. Bydlí víc než sedm let hned vedle koncertního klubu Bataclan. (Doba útoku 21.40–0.20 hod., 89 mrtvých, desítky raněných, 3 mrtví teroristé).

Její byt je ve druhém patře a okna má do ulice. „V pátek večer jsme byli s manželem doma. Zaslechli jsme tři výstřely. Bylo to ve 21 hodin 46 minut. Přiblížili jsme se k oknu. Uviděli jsme muže s kalašnikovem. Bylo to zvláštní. Jako by dění na ulici ustoupilo do pozadí. A přede mnou vystoupila jen jeho tvář. Když zavřu oči, mám ji před očima. Byl naprosto klidný. Kdybych dostala jeho fotografii, bezpečně jej poznám.“

Podle Marie vypadal skoro na čtyřicet, 170–175 centimetrů vysoký, štíhlý, s tmavými vlasy. „Kalašnikov měl svěšený podél těla. A pak jej zvedl a střílel. Jednou rukou. Do lidí, co seděli na předzahrádce klubu Bataclan.“

O minutu později, ve 21 hodin 47 minut Marie-Noëlle Liesse volá na policii: „Musela jsem být první, kdo volal, ptali se mě: Cože, teroristický útok? Kde? Bataclan? Kde je Bataclan?“

Manžel zatím začal natáčet video. Na záznamu je černé auto, Volkswagen Polo, s belgickou poznávací značkou. Záznam si později vyžádá k prozkoumání policie.

„Děti jsme schovali do zadní místnosti, do koupelny.“

Z ulice se začalo ozývat volání o pomoc! „Byl tam chlapec, který strašně krvácel. Volali jsme na něj, že pomoc už musí být na cestě.“

Další výstřely se ozvaly dvacet minut po půlnoci. A detonace. „Pozorovali jsme speciální protiteroristickou jednotku, zdálo se, že ti muži jsou sami v šoku. Velitel zásahu na ně křičel, hněte sebou! Hněte sebou, kupředu! Zdálo se, že nevědí, co přesně dělat, jako by na něco čekali. Pak se ven začali valit lidi. Byla tam mladá žena, těžce, těžce raněná, krvácela. Snažila se utíkat, ale už dál nemohla. Padla k zemi. Nikdo jí nepomohl. Zásah ještě nebyl u konce. Teprve po delší době někdo její tělo alespoň něčím přikryl.“

Pak na místo přijel prezident François Hollande. Několik desítek minut předtím ještě sledoval fotbalový zápas Francie–Německo, když mu ochranka oznámila, že na stadion zaútočili sebevražední atentátníci (doba útoku 21.20, 21.30, 21.50 – 1 mrtvý, tři mrtví teroristé).

Kolem druhé ráno se nad Voltairovým bulvárem, na kterém se Bataclan nachází, rozhostilo ticho: „To ticho bylo děsivé. Po tom všem.“ Před Bataclanem se objevily postavy v bílém, forenzní experti. Nad ránem do oblasti, kterou muži zákona uzavřeli, přijely pohřební vozy. I dům, kde bydlí Liesseovi, se ocitl za policejní páskou. Pokaždé, když chce Marie-Noëlle z domu nebo do domu, musí se prokázat průkazem. Po území krveprolití se může pohybovat jen s policejním doprovodem, zpoza pásky na ni v prvních dnech míří kamery z celého světa.

•••

Caroline-Christa Bernardová je právnička a zpěvačka. Víc než deset let bydlí v administrativní budově Bataclanu, která je hned vedle koncertní haly. „Znám celý tým Bataclanu, je to asi dvanáct lidí. Denně jsem je potkávala, od šatnářky přes sekuriťáky, manažery klubu. Někteří už nejsou mezi živými.“

„Týden předtím jsem tam byla na koncertě, v pátek 13. listopadu jsem ale zůstala doma. Okno mívám otevřené,“ říká a ukazuje do úzké uličky s domy se žlutou omítkou a jednoduchými obdélníkovými okny. „Tam je východ pro umělce. Kolem desáté hodiny se tudy lidé snažili dostat ven, pokud jste viděli to video, jak lidé visí z oken, to bylo tady… Slyšela jsem, jak někdo volá o pomoc. Vyběhla jsem ven. Zaslechla jsem Allahu Akbar a uviděla jsem davy zraněných lidí, krvácejících. Byla mezi nimi těhotná žena, úpěnlivě volala: ‚Střílejí lidi jako králíky.‘ Chtěla jsem jí pomoct, ale vypukla panika, lidi křičeli: ‚Jdou po nás, jdou po nás, utíkejte! Teroristi!‘ Stála jsem v šoku ve dveřích domu a najednou jsem si všimla, že se v přízemí v kanceláři Bataclanu svítí. Vzala jsem za kliku. A uviděla… noční můru. Leželi tam lidé, v krvi. Nebylo jasné, zda jsou živí, nebo už ne.“

Caroline-Christu Bernardovou míjeli další lidé, snažili se ukrýt ve výklenku u pošty. Zaběhla zpátky do domu. „Caroline! To od vás nebylo chytré, otevřít dveře. Copak nevíte, že kdyby se teroristi dostali dovnitř, mohli nás držet jako rukojmí? Zamkněte už sakra!“ volali na ni sousedé.

„Chtěla jsem pomoci, ale ve chvíli, kdy byli atentátníci naživu, to nebylo možné. Pochopila jsem, že pokud se člověk stane obětí teroru, nikdo mu nepomůže. Ti lidé tam leželi snad víc než čtyřicet minut. A nikdo se k nim nepřiblížil, všichni zamkli dveře, zavřeli okna. Slyšeli jejich křik a nepomohli. Ani já jsem nepomohla. Musí to být obrovská samota, umírat tři čtvrtě hodiny na ulici, před zraky všech.“

•••

Samah Ahmed, studentka, Pařížanka egyptského původu. Bydlí jen kousek od Bataclanu. „Slyšela jsem všechno. Hned jsem volala sestře, která mi řekla, že jsou s mámou někde pod palbou, ale že jsou v pořádku. Pustila jsem si televizi. Okamžitě jsem jejich číslo začala vytáčet znovu. A pak ještě asi stokrát. Marně. Jejich telefon se odmlčel. Byla jsem šílená strachy. Vyběhnout ven, hledat je jsem nemohla. Kamarádi mi volali celou noc, abych se nezbláznila. Táta jen seděl v křesle, byl tak v šoku, že vůbec nemluvil. Do pěti do rána žádná zpráva.“

•••

Imene Ahmed, studentka politologie, Pařížanka egyptského původu, sestra Samah Ahmed. „Vyšly jsme si s mamkou na skleničku. Zastavily jsme se v baru hned vedle Bataclanu. Nebylo tam místo, a tak jsme chtěly jít do Bataclanu. Ale jsme místní, číšník v baru už nás zná, a tak na nás zavolal, ať zůstaneme, že nám místo najde. Zůstaly jsme tedy vedle. Zachránil nám život. Asi ve 21:40 jsme zaslechly střelbu.

Nevěnovaly jsme tomu pozornost do chvíle, dokud se k nám nerozběhli lidé. Skočily jsme za bar, někteří se schovali do kuchyně. Stáhly jsme roletu. Někdo na ni zabušil. Byla to policie.

„Zůstaňte na zemi, nehýbejte se!“ Jasně, že jsme se ani nehýbaly. Někteří plakali, jiní se modlili. Slyšely jsme všechno, střílení, výbuchy, bylo to tak silné, že se stěny třásly. Volání. Sténání. Říkala jsem si: Jestli mám umřít, ať umřu hned, ať mě někdo rychle zastřelí. Slyšely jsme policii, jak vymýšlí taktiku, zda udeřit hned, nebo čekat na armádu. Myslím, že protiútok začal až po půlnoci. A kolem druhé bylo po všem. Z Bataclanu k nám začali přicházet lidi, někteří od krve, v termofóliích. A tak jsme společně s barmany začali přeživším rozdávat kafe, horkou čokoládu, alkohol, co kdo chtěl. Lidi jim nabízeli svoje oblečení a mobilní telefon. Jeden kluk, bylo mu snad dvacet, volal mámě. Pořád jen opakoval: ‚Mami, já nechci umřít, já nechci umřít.‘ Celé to trvalo šest hodin. Uteklo to tak rychle, ani jsem si nevšimla, že se mi už před několika hodinami vybil mobil.“

V kůži vlka

O dva měsíce dříve. Balkánskou cestou proudí do Evropy uprchlíci. Řecké ostrovy, kde se tito lidé za dramatických okolností vylodili, jsou za námi. Pochodujeme coby novináři s proudem lidí, kteří nemají mnohdy ani boty, ze Srbska do Chorvatska. Krok udává Ali Al Khouran. Je to krok vojáka. Na svalnatém rameni tetování, tak jako každý z jeho jednotky. Do kroku občas z mobilu pouští písně bojovníků.

„Mám o Evropu obavy, znám jejího nepřítele,“ svěřuje se tento mladý muž. Říká, že je Iráčan, který byl vycvičen Američany nejprve pro boj s al-Káidou, posléze bojoval i proti Daeš, jak se (s despektem) říká Islámskému státu.

Nyní pochoduje mezi vinicemi, podzimní slunce se opírá do zad, místní rozdávají uprchlíkům čaj a právě sklizená jablka.

„Je třeba, aby teď Evropa spojila síly. A zjišťovala precizně, kdo do ní přijíždí. Evropa teď musí táhnout za jeden provaz.“

Mnoho příchozích ale nemá žádné doklady.

„A ty máš pas?“

„Nemám, vyhodil jsem ho do moře. Byli jsme na člunu a najednou někdo začal křičet, rychle, zbavte se dokladů. A lidi v panice začali házet pasy do vody. Říkal jsem si, budu ho potřebovat. Jsem přece Iráčan. Bojoval jsem po boku spojenců. Vypukla ale jakási davová psychóza a já byl najednou tím posledním, jehož ruka nakonec upustila pas do vln Středozemního moře.“

Cože?

„No neboj. Chci se dostat do USA a vrátit se třeba jednou i do boje. Mám naštěstí flash kartu, kde mám veškeré dokumenty, fotky z misí, zkrátka svou identitu. Důkazy. Chceš se podívat?“

„Jo. A proč utíkáš?“

„Musel jsem, chtěli mě zabít, protože jsem proti nim bojoval. A taky proto, že jsem ateista. Ne, Korán, to není moje kniha. Když Američani odešli, začaly mi chodit výhrůžky. Řekl jsem mámě, že se ubráním, až si pro mě přijdou. Spal jsem se zbraní i v posteli. Máma ale řekla, že musím jít, že na prahu domu nechce žádné krveprolití.“

Míjíme louku, na které je z PET lahví složen nápis: „Refugees welcome.“ Dobrovolníci tu rozdávají müsli tyčinky a vodu. „No tohle! Já se snad stanu křesťanem!“ směje se Ali Al Khouran.

„A proč jsi šel bojovat?“

„Asi to mám v krvi. Bojovat proti tomu zlu. Nikdy jsem nepřišel na to, proč to dělají. Zajímalo by mě, co se jim honí hlavou. V naší armádě bylo zakázané brát drogy. Jednou však někdo propašoval captagon. To je to, na čem frčí bojovníci Daeš. Zkusil jsem to. Zmocnily se mě halucinace, cítil jsem, že se měním ve vlka, měl jsem chuť zabíjet. Vyděsilo mě to. Pochopil jsem ale, proč jsou Daeš tak tvrdí bojovníci. Proč se nebojí ani vlastní smrti.“

„Myslíš, že jsou teroristé i mezi uprchlíky, jak se říká?“

„Nevím. Možná. I když bych spíš řekl, že teroristé budou mít evropské pasy a létat letadlem. Proč riskovat nebezpečnou cestu přes moře? Ale je v zájmu Daeš šířit informaci, že to tak je. Oni rádi budí strach. To je jejich strategie.“

Život jde dál?

Zvony kostela Saint-Ambroise se rozléhají Voltairovým bulvárem. Slouží se nedělní mše za oběti teroristických útoků. Před kostelem na růžku u hospody Les cent kilos se shromažďuje smuteční dav.

Ačkoli se tady nestřílelo, před dveřmi lidé zapalují svíce. Majitel podniku Romain Didier byl spolu s kamarády slavit narozeniny v sesterské restauraci La Belle Equipe (čas útoku 21.36 hod., 19 mrtvých, 9 kriticky zraněných). Oslavu nepřežil.

Mladá žena, vdova po Didierovi, není jediná, kdo stále nevěří, že okamžik „dokud nás smrt nerozdělí“ přišel tak záhy. Grégory Reibenberg, Didierův společník v restauracích, přišel o manželku. Čtyřicetiletá Djamila Houdová mu zemřela v náručí. Zanechala mu desetiletou dceru.

„To je ona. Byla úžasná, krásná,“ pláče další ze smutečních hostů, její nejlepší kamarádka Faty, a ukazuje portrét Djamily na facebookovém profilu ve svém mobilu. „Měla jsem tam taky jít, ale manžel se zpozdil, přiletěl právě z ciziny. Když jsem Djamile volala po půl desáté, už telefon nezvedla.“

Grégory Reibenberg je žid, jeho žena byla muslimka.

Plácek před Les cent kilos se plní lidmi, někteří propukají v pláč, někteří se teprve nyní dozvídají, kdo z jejich přátel a kolegů je po smrti.

V La Belle Equipe zahynula desítka zaměstnanců, které Grégory Reibenberg považoval za svou druhou rodinu.

Zatímco on, drobný muž s téměř bílými vlasy, rozdává přítomným bílé růže, tu a tam jejich ruce stiskne Jean-Pierre Vouche, jeden ze čtyř psychologů, kteří tu nabízejí svou pomoc.

„Dnes jsem mluvil se třemi dětmi, které osiřely. Obrací se na nás ale stále mnoho lidí. Zažili trauma, ze kterého se budou vzpamatovávat. Myslím, že s nimi budu pracovat nejméně příští tři roky. Mohou mít problémy ve vztazích, mohou je přepadat záchvaty agresivity. Obracejí se na mě i policisté, i pro ně to bylo těžké. Někteří o tom dokážou mluvit hned, jiným to bude pár měsíců trvat,“ říká. To, co jim všem nyní klade na srdce, je věta, kterou nyní Paříž opakuje jako mantru: Život jde dál. Musíme žít.

Pařížané se snaží být stateční, jenže jak nepropadat žalu, když telefon vaší ženy, která už nežije, stále zvoní?

Grégory Reibenberg obejme jednou rukou vdovu po svém kolegovi, druhou se zaklesne do rámě psychologa. A vydá se na pochod zraněným městem.

Policie tou dobou varuje, že dokud všichni teroristé, kteří jsou odhodlaní se kdekoli odpálit, nejsou dopadeni, nemají lidé vycházet, nemají se shromažďovat. Jenže to ticho a prázdno, které na okamžik ochromilo Paříž, je třeba prolomit. A jak se přítomní psychologové shodují: jednota a sounáležitost je přesně to, co teď může lidem pomoci. Dav pozůstalých z Les cent kilos se vydává položit květiny k La Belle Equipe.

Ještě to odpoledne se kavárny opět zaplní. Na protest! A pak už každý další den. Paříž umí žít!

Do ulic vyjdou muzikanti. Na protest. Na žal! Z dodávky s tlampačem se line reggae „Všechno bude v pořádku – Everything’s gonna be alright.“ A Paříž se rozvlní. Zpěvák přímo před Bataclanem zase zazpívá: „Je t’aime!“

„Vy máte zbraně. My bouchneme šampaňské!“ vzkazují Pařížané teroristům. Na protest! Na zdraví!

„Pardon, ale kultura Paříže je nezničitelná,“ napsal kdosi na kus papíru, který leží mezi květinami.

Střepy

„No tak dobrá, pojďte dovnitř, ale rychle.“ Vysoký muž s napomádovanými vlasy nás bere do restaurace Casa Nostra (čas útoku 21.32 hod., všichni přežili). Ačkoli má tenhle podnik okna posetá pavučinami po kulkách a na stolech ještě leží hrnky s otiskem rtěnek, osazenstvo jako by se znovu narodilo.

„Máme tu kameru. Něco vám ukážu,“ říká Dimitri Mohamedi. Ten záznam je jak z Jamese Bonda. Dva muži s kalašnikovy se blíží k předzahrádce, kde sedí hosté a povídají. Okna výlohy se tříští. Zákazníci, kteří jsou uvnitř, prchají do sklepa.

Dvě dívky na předzahrádce se svezou k zemi, na kolena. Útočník na ně namíří hlaveň, žádná střela však nevyjde. Došly náboje. Terorista se obrací zády a mizí. Dívky se zvednou, posbírají kabelky a utíkají pryč.

V podniku Café Bonne Bière poblíž Casa Nostra takové štěstí neměli. Pět lidí nepřežilo.

•••

Před restaurací Le Petite Cambodge (čas útoku 21.25 hod., 15 mrtvých, 10 kriticky zraněných) už nejsou stoly ani židle. Prostranství zahrádky zaplnily květiny, svíce a buddhistické oltáře. Z domu vychází Afsaneh Shosaie, původem Íránka. Prodírá se mezi davem truhlících, mezi novináři.

„Byla jste tu, ten večer?“

„Byla jsem doma a slyšela jsem vše. Sklo se zatřáslo, vůbec mě ale nenapadlo, že by mohlo jít o atentát. Až o dvacet minut později jsem vyšla na ulici a uviděla… horor.“ Žena se rozpláče, celá se třese. „Chtějí tu z Paříže udělat Bagdád? Nejprve střelba v redakci Charlie Hebdo a teď tohle? Dvakrát ve stejné čtvrti za jediný rok? Prosím policii, ať je tvrdá, ať je nekompromisní!“ Zaboří obličej do teplé šály a mizí v davu.

Ve válce

Prezident Hollande krátce po útocích z pátku třináctého prohlásil, že Francie je ve válce, a vyhlásil výjimečný stav. Pět dní po atentátech probíhá v pařížské čtvrti Saint-Denis další bitva téhle války, téměř v přímém přenosu.

„Tudy, tudy,“ vede nás místní usedlík do svého domu, přejdeme malý dvorek, po křivolakých dřevěných schodech vystoupáme na půdu. Je odtud vidět dům, kde se odpálil jeden ze sebevražedných útočníků, když si francouzská policie přišla pro organizátora atentátů, Abdelhamida Abaaouda. Nad ránem tu našel smrt spolu se svou sestřenicí Hasnou Ait Boulahcen.

Na zídce sedí reportérka CNN, kamera ji snímá, jak ukazuje na zničená okna, za nimiž se pohybují vyšetřovatelé v bílých kombinézách. Několik dalších štábů se tu handrkuje, kdo je teď na řadě s živým vstupem.

Na ulicích této přistěhovalecké, nebo jak Francouzi říkají „citlivé“, čtvrti je cítit napětí. Policejní vozy na každém kroku, armáda a policie pročesávají okolí.

„Stydím se, že jsem muslim. Myslel jsem, že tohle se děje v Sýrii, ale tady?“ říká mladý muž, Adjat Malik. A jeho kamarád Kevin Fiorentino dodává: „To nemá s islámem nic společného, jsou to kriminálníci.“

Francouzské tajné služby z nesčetných střepů, výpovědí svědků, skládají čím dál věrnější obraz. V televizi běží portréty útočníků, u většiny z nich už policie zná jejich identitu. Mapuje jejich vazby. Řada atentátníků má za sebou kriminální minulost nebo problémy či obchody s drogami. Většina z nich měla francouzské nebo belgické občanství. Velká část podstoupila výcvik v Sýrii.

Jak média opakují, policie už je měla delší dobu v hledáčku, jejich profily tajná služba střádala ve složce S. Tedy ve složce, kam řadí potenciální teroristy. Experti z celé Francie zatím horečně diskutují, jak to, že když se o nich vědělo, došlo na nejhorší.

Premiér Manuel Valls slibuje změnu. Pokud má volit mezi svobodou a bezpečím, volí prý bezpečí. Výjimečný stav, který potrvá čtvrt roku, umožní policii zatýkat a provádět domovní prohlídky i bez posvěcení soudů. Poslanci navíc spěchají se změnou zákonů. Jednou z nich může být konfiskace francouzských pasů těm, kteří se sice narodili ve Francii, mají však dvojí občanství a byli v minulosti souzeni pro trestné činy spojené s terorismem. Případně pokud se vrátili z podezřelé cesty ze Sýrie a Iráku.

Těm, kteří zatím souzeni nebyli, ale podstoupili syrský výcvik, zákonodárci navrhují, že je možnosti pobytu ve Francii nezbaví, jedině když přistoupí na to, že budou nosit elektronický náramek, který policii umožní monitorovat jejich pohyb.

Počty policistů chtějí poslanci navýšit o pět tisíc a stejně tak počty příslušníků tajných služeb. A ačkoli na náměstí Republiky v centru Paříže, které se stalo hlavním místem piety, lidé opakují heslo Francouzské revoluce „Volnost, rovnost, bratrství“, zdá se, že volnost, tedy svoboda, dostane těžkou ránu. Už nyní každý vlak přijíždějící z Belgie a odjíždějící do Belgie, odkud útočníci přijeli, kontrolují detailně muži zákona, žádné zavazadlo nezůstane bez povšimnutí. Stejně tak nahlížejí muži v uniformách do kabelek a aktovek lidí, kteří nakupují v obchodních domech. Eiffelovku, Louvre i tradiční vánoční trhy střeží vojáci se samopaly. Nebudou to klidné Vánoce. Po celé zemi se zatýká. Příbuzní atentátníků jsou vyslýcháni.

My, oběti

Před Bataclanem, místem nejkrvavějšího masakru, se zatím shromáždily ženy v šátcích. Íránské disidentky. Jedna z nich, Dowlat Nowrouzi, křičí do kamer: „Rozumíme bolesti Francouzů, samy jsme oběťmi brutálního teroru ve jménu náboženství, ve jménu islámu. Ale tyto činy nemají s naším náboženstvím nic společného, je to zločin proti lidskosti. Islámský stát se zrodil kvůli brutální politice Bašára Asada, který terorizoval syrský národ. A který vyhnal dvanáct milionů lidí, z nichž se stali uprchlíci. A nyní je to Evropa, která zakouší stejnou brutalitu a agresi. Ve jménu Boha. Zneužívají naše náboženství. Vzkaz, který nám však zanechal prorok Mohammed, je, abychom šířili lásku, milosrdenství, bratrství. Nebojíme se, nenecháme se zastrašit, budeme bojovat. K tomu potřebujeme jednotu, solidaritu, abychom mohli společně tvrdě čelit teroru.“ Její hlas se zlomí, pláče.

Kdykoli však některý z početných kameramanů zapne reflektor, odhodlaně tento štkavý monolog zopakuje.

Hitem internetu se stává vyjádření francouzské právničky Danielle, dámy se starosvětským účesem pečlivě vytvarovaným sadou natáček, která celou situaci shrnula pro televizní stanici BFM TV slovy: „Vyjadřujeme zde bratrství pěti milionům muslimů, kteří ve Francii praktikují svou víru mírumilovně. A budeme bojovat proti deseti tisícům barbarů, kteří zabíjejí údajně ve jménu Alláha.“

Místa, kde Paříž utrpěla fatální zranění, se plní nápisy: „Jsem muslim, jsem proti terorismu.“ „Solidaritu s uprchlíky.“

Položit květiny přišla důchodkyně Sylvie Brylinski: „Chtěla bych, aby po tom, co se tu stalo, lidé pochopili, před čím uprchlíci utíkají. Jaký teror je vyhnal z domovů. Ale obávám se, že se stane přesný opak. Lidé budou říkat, že je nemáme přijímat, že to oni jsou pro nás nebezpečím.“

A opravdu, solidarita s lidmi na útěku dostala trhlinu. Dva z atentátníků ze stadionu totiž podle úřadů přišli do Evropy se syrskými pasy s vlnou uprchlíků takzvanou balkánskou cestou – přes Řecko (záznam o registraci se objevil také v Srbsku a Chorvatsku).

Francouzští experti na propagandu Islámského státu však varují před rychlými závěry. Kromě toho, že manuál džihádistů přesně popisuje, jaké cíle volit, aby útok psychologicky zasáhl co nejvíce lidí, tedy metro, koncertní haly, fotbalové zápasy, popisují detailně i způsob, jakým poštvat evropské národy proti muslimům. Podle analytiků televize BFM jde dokonce o to, „rozpoutat na starém kontinentu nejen vzájemnou nevraživost a nedůvěru, nýbrž zažehnout občanskou válku“.

Prasečí hlavy

Když Caroline-Christa Bernardová prochází kolem mešity Omar Ibn El Khattab, roztřesou se jí kolena. Když zavře oči, slyší, jak mužský hlas provolává slávu Bohu muslimů, a v hlavě jí běží výjevy z večera, kdy se její dům stal márnicí a kdy viděla lidi bez pomoci umírat na ulici.

Jenže ani muslimové nejsou ve své kůži. Už je to víc než týden po útocích a mešitu obcházejí paparazzi, fotí si je: to jsou oni, muslimové z Paříže. Jeden z reportérů už půl hodiny míří dlouhým objektivem do masny, kde řezník seká maso, jako by fotil džihádistu, který právě někomu stíná hlavu.

Na mešitě visí nápis: „Ne naším jménem.“ Imámové se od útoku distancovali, varují před kolektivní vinou. Muž, který sedí za stolkem v mešitě a který se představil jako Walid, popisuje, jak se od lednových útoků na redakci Charlie Hebdo muslimové stávají častěji terčem nenávistných poznámek. V Paříži to prý ještě jde, lidé jsou zvyklí na to, že žijí v pestrobarevné metropoli. Dovedou rozlišovat mezi zločinci a řadovými vyznavači jednoho ze světových náboženství. Horší je to v malých městech.

„Tam se stává, že nám posprejují mešitu nebo nám pošlou prasečí hlavu.“ Pohrdání většinové společnosti pak zejména mladé muslimy frustruje a může je posouvat do náruče radikálů. Jsou to totiž právě radikálové, kdo z nich udělají „někoho“, někoho, kdo má zdánlivou moc nad životem a nad smrtí.

Ostrakizaci zažívá i Samah Ahmed, studentka, Pařížanka egyptského původu, jejíž sestra jen o vlásek unikla atentátu v Bataclanu. „Slýchám to pořád, protože moji rodiče přišli kdysi z Egypta a Maroka, můžu za to já. Když jste Arab, jste vinen, vinen, vinen. A myslím, že v tomto směru bude hůř. Ale pokud se nás budou lidé bát, pak už Islámský stát vyhrál.“

Hlavně klid

Navzdory slovům o odvaze je v Paříži cítit strach a nervozita. Lidé se pozorují více než dříve, což ukazuje v úvodu zmíněný příběh o tom, jak vagon metra vystrašila slova „Allahu Akbar“. Přitom šlo o nevinnou upomínku v mobilním telefonu muslimského mládence.

Z amplionů na peronech se ozývá jako kolovrátek naléhavé hlášení: „Spatříte-li podezřelé zavazadlo nebo zaznamenáte-li jakoukoli podezřelou činnost, okamžitě uvědomte policii.“ Policii, která je všudypřítomná.

I na letišti přibyly nápisy: „Za zavazadlo bez dohledu pokuta 450 eur.“ Muž s dlouhými tmavými vousy se spolucestujících zeptá: „Pohlídáte mi kufr? Na minutku? Jen si odskočím…“ Pasažéři na něj zírají v němém údivu. Když zmizí, hypnotizují černý kufr. Přemítají, co teď? Jsou snad tohle poslední vteřiny jejich života?

Vousáč je za chvíli zpátky. Děkovně se zazubí. „Gracias.“ Hipster ze Španělska. •

Poznámka: Jména iráckého vojáka a muže, který identifikoval atentátníka z metra, byla s ohledem na jejich bezpečnost změněna, redakce ale jejich skutečnou identitu zná.

Autorka je zahraniční reportérka, pracovala pro MF DNES a Reflex, píše pro řadu médií. Další snímky fotoreportéra Lâm Duc Hiêna najdete v galerii.