Kdokoliv může spáchat cokoliv

Do uličky mezi kontejnery se s kvílením vřítí bílé SUV s označením Spojených národů. Bleskově je obklíčí členové speciální jednotky v helmách a neprůstřelných vestách a z útrob vytahují malého podsaditého muže s knírem. Má bílou košili, kalhoty s puky a širokou kravatu a zjevně mu ještě úplně nedochází, co se tu vlastně děje.

Policisté mu nasazují pouta, načež přichází vyšetřovatel: „Pane Dokmanovići, jste obviněn, vaše jméno se nachází na zatýkací listině vydané Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Viníme vás z vážných porušení ženevských úmluv, zločinů proti lidskosti a porušení zákonů a zvyklostí války pro vaši roli při bití a zabíjení na farmě Ovčara v blízkosti Vukovaru dne 20. listopadu 1991. Rozumíte všemu, co vám říkám?“

Mužem, který bývalému vukovarskému starostovi sděluje obvinění, je Čech Vladimír Dzuro. Pracuje pro haagský Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a právě zažívá moment, na který bude moci být hrdý až do konce života.

Slavko Dokmanović nevypadá jako válečný zločinec, spíš jako „strýc odvedle“, který si rád přihne a po večerech kouká na estrády. Jenže ve chvíli, kdy ho tým haagského tribunálu zatýká, už existuje dost důkazů, že se tenhle „strýc“ aktivně podílel na vukovarském masakru, jenž se – spolu s obléháním Sarajeva nebo genocidou ve Srebrenici – zařadí mezi nejhorší kapitoly balkánských válek.

„Rozumím, ale není to pravda,“ odvětí Dokmanović. Český vyšetřovatel mu trpělivě dočte jeho práva, načež policisté zatčenému přetáhnou přes hlavu kuklu a odvážejí ho na letiště Čepin poblíž Osijeku, kde už je připraveno letadlo do Haagu.