Češi, nekraďte tady už

Byly to tehdy v roce 1990 hanebné nápisy v rakouských obchodech, snad i v německých. Člověku šel mráz a stud po zádech. Taková kaňka na sametové revoluci. Později jich ubylo, dnes už se snad nevyskytují. Krade se jistě míň. Zloději, utržení ze řetězu, se vrátili na řetěz. Jenže tomu tak úplně není. Když se policie či nějaký novinářský prevít pošťourají v různých státních úřadech, v instituci, ve firmě i v armádě či nemocnici, a dokonce prý i v soudní budově či u policie na dvoře, může se po chvíli stát, že badatel narazí na nesrovnalosti, špatnou evidenci majetku, na kamsi zapůjčené či jen tak ztracené majetky, na chybějící potraviny ve skladu, které sežraly myši, či jak se všem těm podvodům a krádežím říká. Pod kamenem, který obrátíte, najdete podivné brouky, prchající ze světla do tmy. Jak se asi krade v jiných slušných státech? Víc než u nás, méně?

Dějiny kradení v Česku (a na Slovensku) vysvětlí snadno, proč se tolik krade. Proč kradou i slušní lidé, kteří nekradou. Proč se často krade všude, kde něco je. Proč se toho krade tolik. Proč krádež není pro některé činnost zcela zavrženíhodná a proč někdy lidé litují zloděje, který byl chycen. Když Havel rozvracel ve vězení republiku, šklebili se zloději jeho naivitě. Než vy to rozvrátíte, my to rozkrademe. Je to interpretace krádeže jako odbojové činnosti. Kdo nekrade, okrádá rodinu. To je interpretace, která vrací svět do rovnováhy. Oni nám ukradli všechno, tak se bráníme alespoň zcizením pytle cementu. Já nekradu, já znárodňuju, říkali zloději. Krádež je pouhá sebeobrana všech, kterým komunisti ukradli všechno, co měli. Čtyřicet let kradení. Tak si zapamatujme: okrádat lidi může být i vědecký světový názor, za který se není nutno stydět. Je to jen omyl, cesta k blahobytu, který nenastal. Nekrást je po tom všem postoj velmi nepevný. Proč já ne, když oni ano? Krádež jako hanba byla už zrušena. Ale krádež je krádež, to zrušeno nebylo.

Tresty za krádeže, pokud k soudu dojde, jsou dost zmatené. Stále platí, že chudák pouliční zloděj vyfasuje za pikslu špaget ze špajzu hodně, kdežto krádež za miliardy se často nějak utopí v krkolomném jazyce práva, kterému už dávno nikdo nerozumí. Rozumět lze s obtížemi i rozkmitu soudů. Patnáct let v prvním kole odvolací instance změní na šest měsíců s podmínkou na dva roky. Zločin a trest jsou pohyblivé písky. Podnikatel si nikdy není jist, zákon je báseň, ze které často nevyčtete přesně, co chtěl básník říci. Právo má rozpité okraje, někdy i střed. V takovém prostředí se obtížně podniká. Ministryni trýznili deset let, než se rozpoznalo, že nic neprovedla. Jiní provedli, deset let to úřad nevidí. Jeden premiér zaklekával na bezmocné, kteří měli něco, co on chtěl. Zničil je, dodnes se za to ani nestydí, natož aby mu to vytkl úřad. Co je podnikání a co je lumpárna, neví se jasně. I úřady to nevědí. Pak podnikejte… Říká se, že už se i orgány státní správy bojí udělat nějaké rozhodnutí, protože si nejsou jisty, jestli za to nepůjdou k soudu.

Tak lid krade. Aby se z toho uklidnil, zuří, že páni nahoře kradou víc než on. A má pravdu, kam spravedlnost upře zrak, tam se krádež najde často. A pravdu také nemá: kde oko spravedlnosti vidí zločin, tam ještě být nemusí. Stíhat zločiny, které se nestaly, není trestné. Je to osvědčená mlha, zakrývající zločiny, které se staly.

Český zloději, nekraď tady už. Běž krást do Rakouska. My tady budeme dělat restart.