Přijel k nám punk

K popularitě se slovo punk dopracovalo po 1. prosinci 1976, když moderátora televize Thames Billa Grundyho v přímém přenosu napadli s nečekanou vulgaritou členové málo známé skupiny Sex Pistols. To šlo sice úplně mimo Československo, ale hudební týdeník Melody Maker, který odebíralo anglické oddělení univerzitní knihovny v Klementinu, skandál rozmázl s takovým rozmachem, až se to zdálo být tím hlavním, co v Británii zrovna letí. Jako pravidelný tamní čtenář jsem články o punku hltal a pomalu začal chápat, oč jde.

Spolupracoval jsem tehdy s Jazzovou sekcí a pro 6. jazzové dny, které se měly konat v květnu 1978, jsme hledali nějaké téma pro poslechový pořad v Divadle hudby. Přišel jsem s nápadem, že bych mohl mít řeč o punku. Přednáška se opravdu konala 15. května 1978 a Sekce ji zároveň vydala jako brožurku v nákladu, tuším, padesáti výtisků. Moc mě zajímalo, co si o punku návštěvníci nabitého Divadla hudby mysleli, a tak jsme jim na závěr dali dotazník. Dodnes si pamatuji, že kdosi na otázku, zda mu je jasné, o čem je punk, napsal: „Punk je nádherný noční motýl.“

Punk u nás bylo těžké pochopit. V době, kdy nastupoval, byla rocková hudba v největším rozletu svých intelektuálních ambicí. V Česku se naplno uchytila fúze rocku s jazzem, a dokonce i oficiální popová scéna se inspirovala art rockem, což byla snaha propojovat rockovou hudbu s divadlem a poezií. Slovo umění se skloňovalo ve všech pádech a při každé příležitosti.

Zaklínadlo „umění“ bylo také nejlepší ochranou před tlakem stranických kulturních orgánů a jejich prodloužených rukou. Progresivní – to slovo měli kulturní pracovníci od ministerstva kultury po okresní kulturní inspektory rádi – znamenalo v té době víceméně totéž co složitý. Bohužel tomu časem uvěřilo i publikum.

A najednou do toho vstoupil punk. Jednoduchý, syrový, poloamatérský, výtržnický, neukočírovatelný. Hudba se vrátila z nadoblačných výšin. Od vznešenosti k agresivitě a energii. Přitom v první generaci punku i kus umění je. Manažer Sex Pistols Malcolm McLaren je postavil na bázi situacionismu, což byl -ismus přelomu 60. a 70. let, blízký tomu, o co se u nás v současnosti pokouší skupina Ztohoven.

Jak se vyrovnat s Thatcherovou