Swing! Ať se sukně hodně točí

Když tančí, vypadá to, jako by na světě nebylo nic přirozenějšího. Jako by všechno na zemi bylo stvořeno ke swingu, od podlah, které pochopitelně samy nadnášejí, až po lidské končetiny, které jsou z gumy a pro které přece není nic jednoduššího než se nechat cele ovládnout rytmy Bennyho Goodmana.

Když tančí, člověk má chuť zvednout se ze židle a taky hned naskočit na tu nadnášivou podlahu: je to trochu podobné, jako když hraje Federer, to pak lehce vzniká pocit, že se lidi rodí s tenisovou raketou v pravačce.

Jenže ejhle, nerodí! A ta podlaha taky nenadnáší a ruce a nohy nejsou z gumy a za těmi samozřejmými pohyby, které čtyřiatřicetiletá Jana Grulichová předvádí na parketu, jsou roky tvrdé práce, nezměrného odhodlání a obrovské radosti.

Frankie

Frankie Manning, ročník 1914, vyrůstal v Harlemu s matkou samoživitelkou, profesionální tanečnicí. Koukával na ni z ochozů sálů, kde tančila waltz a foxtrot, zatímco na večírcích u sousedů a známých to vždycky býval jazz.

Frankie chtěl taky tančit, ale matka mu jednoho večera řekla, že to asi nevyjde, protože je „moc ztuhlej“. A tak začal trénovat: nejdřív doma v pokoji, se židlí nebo koštětem, později ve slavném harlemském Savoyi, kde se scházely opravdové hvězdy. Předváděly se vždycky v severním rohu parketu, v takzvaném Kat’s Corner, a Frankie na ně zíral a snažil se je napodobit.