8 hlav šílenství: Do hotového se nestříhá

I. Ostrovy

Marta Nováková je filmařka, ale taky rusistka. Že by chtěla natočit film s tematikou gulagu, ji napadlo v roce 2003 na Soloveckých ostrovech v Bílém moři, kde se gulag ve dvacátých letech minulého století v podstatě zrodil. Solovky jsou nádherné místo s děsivou minulostí plnou nepředstavitelného lidského strádání a Marta takřka okamžitě věděla, že by se sem jednou chtěla „vrátit a točit“. Ale taky věděla, že musí najít velmi konkrétní příběh. Jakkoliv se totiž může zdát, že v Rusku stačí jen zapnout kameru a nechat ji běžet a ono se dřív nebo později něco stane (nejspíš strašného), co se gulagu týče, Marta cítila, že potřebuje velmi specifický pohled. Aby nešla „jen přes to utrpení“. Aby její film nebyl jen jedním z mnoha.

II. Žena

Tenhle velmi konkrétní příběh se nakonec vyloupl z diplomky, kterou si Marta přečetla v roce 2007. Napsala ji její kolegyně z rusistiky Radka Bzonková (dnes Rubilina) a Marta se z ní dozvěděla o jisté Anně Barkovové, nadějné ruské básnířce, která svou první sbírku (Žena) vydala zhruba ve stejné době, kdy sovětská moc na Solovkách ladila detaily budoucího represivního systému. Barkovová měla enormní literární talent, ke slávě ale nepřišla: ve třicátých letech se ocitla v soukolí gulagu a v lágrech a vyhnanství nakonec strávila přes třicet let. Marta detailně prostudovala její tvorbu i životní příběh. První verzi scénáře napsala v únoru 2009.

III. Tma

Ve vzpomínkách někdejších vězňů gulagu se často opakuje samotka, respektive divné věci, které se s nimi na samotce děly. Někomu se po jisté době rozdvojila osobnost, vedl hovory sám se sebou, často se svým horším já. Jiný se setkal s mrtvými příbuznými. Právě na samotce taky mnozí „psali“ své básně – a nacházeli tak v nelidských podmínkách určitý vnitřní klid. Marta se v říjnu 2011 sebrala a odjela do Čeladné na terapii tmou („protože postřehy lidí, kteří tmu zkusili, byly velmi podobné těm z lágrové samotky“). Na týden se nechala zavřít do totální, ale opravdu totální temnoty a čekala, co se bude dít. Jenže jak říká, moc se kontrolovala, „nepustila to“. Zůstala racionální, k žádnému rozdvojení ani setkání se zesnulými nedošlo. Tma nicméně poskytla Martě ideální prostředí k přemýšlení (i) o filmu. „Právě tam jsem se rozhodla, že bych to s tou Anetou mohla zkusit.“

IV. Spořilov

Marta Nováková se s Anetou Langerovou poprvé sešla v roce 2010, chtěla, aby Aneta do filmu nazpívala titulní píseň. Jenže pak ji napadlo, že by možná Langerová mohla dokonce hrát Annu. Idea sice dostala jisté trhliny, když se Marta podívala na Anetiny klipy (dospěla k závěru, že první česká SuperStar je spíš „herecké dřevo“), tma v Čeladné však nakonec vnesla do celé záležitosti jasno, a když se Marta dostala zpátky na denní světlo, napsala Anetě esemesku. Langerová dlouho váhala, celé měsíce. Nakonec ji Marta vzala do parku na pražském Spořilově, kde tehdy bydlela, a během zhruba desetihodinové schůzky jí přehrála úplně celý scénář (i s poznámkami pod čarou). Nedlouho poté Aneta Langerová roli přijala.

V. Brusinky

8 hlav šílenství je název novely Anny Barkovové, v níž autorka rozmlouvá s ďáblem. 8 hlav šílenství je i název Martina filmu, který není jen o Barkovové, ale o Rusku jako takovém (říká sama Marta). Hlava šestá se ve filmu jmenuje Štěstí, je nejkratší a zdánlivě nejjednodušší: Anna, toho času lágrová vězeňkyně, se v odraném, umouněném vaťáku a děravých válenkách prodírá hlubokým sněhem, až narazí na zmrzlý keřík s brusinkami. Nejdřív se je snaží trhat chladem zkřehlýma rukama, ale po chvíli to vzdá a začne ojídat přímo keřík. V celé scéně nepadne jediné slovo. Marta říká, že když tehdy na Spořilově převyprávěla Anetě scénář, právě brusinky byly tím, čeho se Aneta bála nejvíc. Protože vyjádřit emoce beze slov, zvlášť radost a štěstí, je strašně těžké. Krátce před prvním natáčecím dnem se Marta s Anetou vypravily na jakousi chalupu, kde tři dny intenzivně zkoušely, nejvíc ty brusinky. Místo keříku používaly lampičku s cingrlátky, Marta vzpomíná, že sousedi je nejspíš museli považovat za duševně choré. Ale právě na chalupě se Marta uklidnila: Aneta vůbec není herecké dřevo.