Igor Blaževič: Ten druh zlosti znám z Jugoslávie
29. června 2017
Reportér 7/2017 · Číslo 35Igor Blaževič: Ten druh zlosti znám z Jugoslávie
29. června 2017
Reportér 7/2017 · Číslo 35Igor Blaževič: Ten druh zlosti znám z Jugoslávie
Igor sedí v kině, úplně sám. Vymyslel si filmový festival, půl roku ho chystal. Teď zbývají minuty do prvního promítání – a v sále ani noha. Igor volá ženě, ať sedne do auta a rychle pro něj přijede. „Naskočím a zmizím, takovou ostudu nepřežiju!“ Než manželka dorazí, v kině se sejde patnáct lidí. Igor Blaževič zůstává. Za pár let bude tenhle festival největší svého druhu v Evropě.
Popsaná scéna se odehrála v květnu 1999 v kinosále Francouzského institutu v Praze a těch patnáct „pionýrů“ znamenalo skromnou předzvěst velikých věcí: dnes je Jeden svět, festival dokumentárních filmů o lidských právech pořádaný nevládkou Člověk v tísni, pojmem dalece přesahujícím české hranice. Rok co rok začíná v Praze, z níž putuje do desítek měst po celé České republice a taky do Bruselu. Paralelně funguje vzdělávací program „Jeden svět na školách“ nebo iniciativa „Promítej i ty“, která umožňuje v podstatě komukoliv stát se pořadatelem promítání, stačí si ze stránek festivalu stáhnout vybraný film a doprovodné materiály. Na hlavní (pražskou) část Jednoho světa přijíždějí každý rok stovky hostů z celé planety: od režisérů, producentů a protagonistů filmů až po lidskoprávní aktivisty.
Igor Blaževič vzpomíná, že tenkrát v devětadevadesátém se po počátečním „traumatu z prázdného sálu festival docela chytil“, za dva týdny se do tří pražských kin přišly podívat skoro tři tisíce lidí. „Což nebyl nějaký obrovský úspěch, ale byl to jasný signál, že má smysl to opakovat.“ Pro srovnání: na Jeden svět 2017 přišlo v Praze a v regionech 120 tisíc diváků.
Igor Blaževič je dneska už taky „jenom“ divák, z vedení festivalu odešel v roce 2010 („Dával jsem nějaké interview a najednou jsem si uvědomil, že všechno, co říkám, jsem předtím řekl už čtyřikrát. Pochopil jsem, že nastal čas jít.“). Nikdo by se ovšem nemohl divit, kdyby se divák Blaževič jednoho dne ocitl i na plátně. Materiálu na dokumentární film o něm by bylo víc než dost.
Igor se narodil v únoru 1963 v hercegovském Trebinje, ale rodina se záhy přestěhovala do Sarajeva. „Táta byl stavební inženýr v docela úspěšné firmě, hodně cestoval. Máma byla doma se mnou a s mladší ségrou Martinou,“ říká Igor.
„Etnicky jsme Chorvati, ale abych řekl pravdu, nijak jsem si to neuvědomoval. Doma se o etnicitě nemluvilo, ve škole taky ne. Sdílel jsem kolektivní nadšení z (Josipa Broze) Tita a cítil se jako Jugoslávec. Až mnohem později, když se Jugoslávie začala rozkládat, se najednou otevírala všelijaká tabu, společenská i rodinná. A člověk pak začal přemýšlet, co a jak bylo. Ale že bych někdy cítil nacionalismus, to ne. Naopak.“
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.