Usmíření introverta

Věci, které vznikají na poslední chvíli a v poněkud zběsilém tempu, se někdy ukážou být těmi nejlepšími. Darja o soutěži jménem Nespresso Talents věděla dost dlouho, vlastně už od loňského jara, kdy se jednou z vítězek (prvního ročníku) stala její známá Lidija. „Vyhrála a pak napsala na Facebook: ,Kamarádi, točte, tohle je naprosto skvělá soutěž!‘ Tehdy jsme si se Sašou, to je můj manžel, řekli, že bychom taky chtěli něco takového zkusit,“ vypráví jednatřicetiletá Darja. „Potom jsem na to ovšem nějak pozapomněla.“

O připomenutí se postarala opět Lidija, a opět na Facebooku: „Přátelé, točte, už se to blíží!“ napsala ve chvíli, kdy do uzávěrky přihlášek do letošního kola zbývaly tři neděle. A Darja se v tu chvíli rozhodla, že pokud ji do týdne napadne opravdu dobrý scénář, půjde do toho. I za tu cenu, že pak nejspíš nebude spát ani jíst, protože natočit v tak rekordním čase film, byť tříminutový, je obrovská dřina. Zvlášť když člověk nechce dělat kompromisy. „No a od momentu, kdy jsem se takhle rozhodla, už to bylo jako nemoc. Neustále jsem o tom přemýšlela, ve dne v noci.“

Tématem letošního ročníku Nes­presso Talents bylo „Máte tu moc…“. „Což je dost široké téma, na které se dá natočit v podstatě cokoliv. Já si hned na začátku řekla, že to musí být něco mého, osobního, protože jen tak to bude fungovat. A moje úvahy se pak vyvíjely zhruba takhle: v jistém ohledu cítím bezmoc nad tím, že jsem introvert. Říkám si, že kvůli tomu třeba o něco přicházím. Jednu dobu jsem se s tím snažila bojovat, chodila na párty a tak, ale nešlo to, vždycky to skončilo špatně, měla jsem z toho deprese. Až jsem si nakonec řekla, že nemůžu bojovat donekonečna. Že je potřeba se s tím smířit, přijmout to. A to je taky název mého filmu – To Accept.“

Darjin manžel Saša je taky filmař – a taky introvert. A právě on se stal hlavním hrdinou Darjina nápaditého snímku. Zápletka je poměrně jednoduchá: Saša nejdřív ukazuje divákovi svůj svět, své soukromí. Svůj stůl, u něhož čte, pracuje, jí, přemýšlí. Svého psa, s nímž si povídá. Svou domácnost, jejíž zanedbanost se stává důvodem, proč Saša musí vyjít ven (třeba aby koupil toaletní papír). Venku, na ulici, „která se zdá být dost hektická“, Sašovi dochází, že mu zřejmě v životě něco – nebo spíš někdo – chybí. A tak začne „bojovat“. Nasadí veselou masku a jde se seznamovat. V baru poslouchá tlachání slečen v síťovaných šatech, v hospodě u piva řeči týpka v džínové bundě. Dělá rozjařené obličeje, které ale vůbec nejsou on.

A pak toho má najednou dost. Jednoho rána se sebere a jde ven, při východu slunce sedí na zábradlí, pozoruje, jak se po obloze honí mraky, a uvažuje, že je čas přestat usilovat o změnu, akceptovat sebe sama a začít se na svět dívat trochu jinak. A jak tak hledí do mraků, na zábradlí vedle něj usedá hubená, rozčepýřená holka, která má změnit Sašův život od základu. „Nehledal ji, nesnažil se. Přišla. A to se stalo i mně se Sašou. Potkala jsem ho ve chvíli, kdy jsem přestala bojovat sama se sebou,“ říká Darja Kaščejeva.