Olympijský Pchjongčchang: Branky, body, wony

Psal se rok 2012 a já jsem započala své čtyřleté pracovní působení v Jižní Koreji. Tehdy lidé ještě vnímali olympiádu jako vzdálenou budoucnost, i když od listopadu 2011 bylo definitivně jasné, že Korea po dvou neúspěšných kandidaturách hry konečně získala.

Výběr mojí první vánoční a novoroční dovolené byl tedy jasný: dějiště tehdy připravované olympiády – Pchjongčchang. V Soulu jsme si s kamarádem Damjanem, mimochodem náruživým lyžařem, půjčili krabicovitou kiu a vyrazili do terénu. Tehdy jsem ještě neuměla korejsky více než děkuji a dobrý den, takže GPS v korejštině byl pěkný oříšek. První destinaci – starobylou vesnici Hahoe s dřevěnými domky – nám nastavila autopůjčovna.

Do seznamu světového dědictví zapsaná vesnička nás přivítala sněhovou čepicí a teplotou minus dvacet stupňů. Ubytovali jsme se v tradičním hanoku se střechou se zdviženými rohy a WC na dvorku. Podlaha pokoje bez nábytku, jen s přikrývkami, příjemně hřála. Korejci používají systém tradičního topení ondol – vyhřívání podlahy, přičemž uhlíky se přikládají zvenku a kouř je odváděn samostatným komínem mimo budovu.

Je docela příjemné ležet na prohřáté podlaze: je trochu tvrdá, ale říká se, že spaní na tvrdém je zdravé. Stěny těch originálních domů jsou ovšem vyplněny ručně vyráběným papírem, který je sice krásný, jemný a někdy ozdobený květinami a geometrickými obrazci, ale teplo udržet nedokáže. V noci se pak v místnosti pěkně ochladí a my nakonec spali pod kabáty a s hlavou omotanou do šál: nejsme prostě tak otužilí jako místní.

Cesta do Pchjongčchangu pokračovala zamrzlou krajinou a dvakrát jsme se ztratili. Při orientaci a konverzaci s lidmi jsme si pomáhali rukama nohama a nakonec jsme do cíle skutečně dorazili. Celkem jsme z hlavního města Soulu jeli asi pět hodin čistého času, závěr už byl po hodně klikatých silničkách. Domů to po Novém roce bylo ještě výrazně pomalejší, místní moc řízení na kluzkém povrchu nezvládají.