S gumákem na konec světa. Výlet do finské divočiny

Post Image

S gumákem na konec světa. Výlet do finské divočiny

Play icon
0 minut
Finské Vätsäri. Večer tam, kde slunce nezapadá.

foto Jan Vlášek

Osm ráno. V ospalé vesničce na konci Finska, kde je pár domků, benzinka a dva supermarkety, čekáme na autobus. Pár kilometrů od hranic s Norskem, patnáct kilometrů od Severního ledového oceánu a pět set kilometrů za polárním kruhem. Místo autobusu přijíždí dodávka pro dvacet lidí, z domu u silnice vyběhnou dvě děti mířící do školy. Budou našimi jedinými spolucestujícími na tříhodinové cestě zpět na letiště do laponského města Ivalo, kde naše cesta divočinou před týdnem začala.

Za oknem dodávky se míhají lesy a jezera, řidič občas prudce přibrzdí a strhne volant, aby se vyhnul sobům. Přemýšlím o uplynulých dnech, celé se mi to zdá neuvěřitelné. Vracím se z míst, kde nikdo a nic není. Žádné osady, žádní lidé, žádné cesty. Z míst s nedotčenou přírodou, kde jezera a řeky mají vodu čistou tak, že se stačí nahnout přes okraj lodi a pít. Kde jsou lesy plné borovic a bříz, borůvek, brusinek, hub… vlastně všeho, co člověk k životu potřebuje.

Vracím se z míst, kde v létě nepřichází noc, kde není signál ani internet, kde čas plyne pomalu a kde je vše tak nějak normální.

A už teď vím, že se sem budu muset vrátit.

Ty neznáš packrafty?

„To těsto je podle mě pořád řídké,“ spekuluje můj finský společník Alpo. Před dvěma dny nám došlo pečivo a z mouky a vody hodláme upéct na plochém kameni placky k večeři. Budou k nim křemenáče na česneku, protože rybu se nám dnes chytit nepodařilo. Rádi do těsta přihodíme ještě další mouku. Přece jen s kilem mouky v batohu putujeme už nějaký ten čas a každý kilogram navíc se pronese.

S Alpem se znám přes dvacet let, podnikli jsme spolu ledacos, ale k týdennímu packraftovému putování laponskou divočinou jsem se dostal náhodou. V životě jsem vyzkoušel snad všechny sporty – lezli jsme klasické výstupy v Alpách, chodili na skialpech, podnikali všemožné expedice. Jen voda mě z nějakého důvodu minula a svou první řeku jsem sjel krátce před čtyřicítkou. Jako by to byl poslední kousek chybějící v barevném puzzle mého života…

Podpořte Reportér sdílením článku