S gumákem na konec světa. Výlet do finské divočiny

Za oknem dodávky se míhají lesy a jezera, řidič občas prudce přibrzdí a strhne volant, aby se vyhnul sobům. Přemýšlím o uplynulých dnech, celé se mi to zdá neuvěřitelné. Vracím se z míst, kde nikdo a nic není. Žádné osady, žádní lidé, žádné cesty. Z míst s nedotčenou přírodou, kde jezera a řeky mají vodu čistou tak, že se stačí nahnout přes okraj lodi a pít. Kde jsou lesy plné borovic a bříz, borůvek, brusinek, hub… vlastně všeho, co člověk k životu potřebuje.

Vracím se z míst, kde v létě nepřichází noc, kde není signál ani internet, kde čas plyne pomalu a kde je vše tak nějak normální.

A už teď vím, že se sem budu muset vrátit.

Ty neznáš packrafty?

„To těsto je podle mě pořád řídké,“ spekuluje můj finský společník Alpo. Před dvěma dny nám došlo pečivo a z mouky a vody hodláme upéct na plochém kameni placky k večeři. Budou k nim křemenáče na česneku, protože rybu se nám dnes chytit nepodařilo. Rádi do těsta přihodíme ještě další mouku. Přece jen s kilem mouky v batohu putujeme už nějaký ten čas a každý kilogram navíc se pronese.

S Alpem se znám přes dvacet let, podnikli jsme spolu ledacos, ale k týdennímu packraftovému putování laponskou divočinou jsem se dostal náhodou. V životě jsem vyzkoušel snad všechny sporty – lezli jsme klasické výstupy v Alpách, chodili na skialpech, podnikali všemožné expedice. Jen voda mě z nějakého důvodu minula a svou první řeku jsem sjel krátce před čtyřicítkou. Jako by to byl poslední kousek chybějící v barevném puzzle mého života…