Normální cirkusáci

Na své tygry je pyšný. Jaromír Joo s nimi dokonce spí v kleci. Pravidelně jednu noc v týdnu. Jednu noc věnuje pumám, další leopardům. Zbylé noci patří manželce.

Život s cirkusem se po staletí téměř nemění. Rodiče – cikusáci – vychovávájí z dětí další cirkusáky, od jedné štace ke druhé. Klauni, akrobaté, zvířata, šapitó, maringotky… a možná i nějaký ten kouzelník.

Lidé zvyklí na kočování, obleky s flitry a přehnaně melodické vyvolávání svých jmen v manéži žijí mimo představení (téměř) normální životy. Ráno si přečtou noviny, v pauzách pijí kávu, někdo si dá i tu cigaretku a večer jdou spát. Jen na procházku městem si s sebou občas berou tygra.

„Jaromíre, tak už vidím, že všechny tvé příběhy jsou pravdivé, ačkoliv trochu přikreslené, aby byly barevnější,“ řekl jednou Bolek Polívka, když Jaromír Joo přijel na jeho farmu. S pštrosem. Na motorce.

Pravda, ty obyčejné životy zas tak obyčejné nejsou. Člověk obyčejně v Singapuru nehraje šachy s tím, že když prohraje, bude muset třikrát proběhnout mezi krokodýly na farmě. A toho největšího přeskočit. Jaromír Joo tehdy partii prohrál… Hodně barevný příběh.

Náplní práce obyčejného člověka vlastně obvykle není ani stěhování téměř dvousetkilových hadů. O rutinním stavění stanu pro tisíc lidí nemluvě. A jen málokdo v Hradci Králové jel autobusem číslo 5 v převleku za klauna. S kompletním nalíčením.

A pak přijde představení. Dokonalá kázeň. Chyba může stát i život. Na hrazdě pod vrcholem šapitó, stejně jako v kleci s tygry. Do ní smí při představení vstoupit jen Jaromír, nebo jeho syn. Jednou někdo rozpojil elektrické kabely přesně v okamžiku vystoupení s tygry. „Já a pět tygrů v naprosté tmě,“ vzpomíná Jaromír. Myslí si, že to nebyla náhoda. Že elektřinu odpojil někdo z konkurence. Jaromír tehdy nabádal obecenstvo, aby zůstalo v klidu. „Já se bojím víc než vy,“ přiznal se jim.

Jak ale často opakuje: Kdo se v cirkuse narodil, ten tam i zemře.