Když se ve škole nudil, prostě spal

Vyprávění pětadvacetiletého Daniela zní zprvu idylicky. Rodiče pro něj vybrali školu (mimochodem přeskočil první třídu), která byla nakloněná individuální práci s dětmi. V šesté třídě se dostal na prestižní Gymnázium Jana Keplera a odtud pak zamířil na věhlasnou univerzitu, do Cambridge. Příběh nadaného dítěte, dnes dospělého muže, který měl štěstí na spolužáky i učitele, ale začne vypadat komplikovaněji, když se začnete víc ptát. A to nejen jeho.

Hlava na lavici

„Když se na základní škole nudil, místo vyrušování spal. Položil si hlavu na lavici a prostě usnul. To mi řekl pan učitel, který ho někdy nechal být, místo aby pro něj připravoval nějaké úkoly navíc,“ posteskne si Danova máma Kateřina, když zjišťuji, zda to bylo ve škole tak v pohodě, jak mi její syn vyprávěl.

Ptám se Danovy mámy, zda se někdy setkávali s nepochopením nebo pohrdáním, že mají doma malého „génia“. „V rodině se to určitě nestávalo. Danovy schopnosti v útlém věku spíš všichni obdivovali a podporovali. Byli mu k ruce a odpovídali na jeho nekonečné otázky, četli stále dokola stejné knížky, chodili s ním po parkovišti a poslouchali, jak pojmenovává auta. To mu byly dva roky.“ K tomu se ve čtyřech letech přidalo čtení a počítání a snaha znát všechny dopravní značky. „Předškolní věk byl v podstatě o tom, že když nespal, musel mu jeden dospělý věnovat naplno svůj čas,“ dodává Kateřina.

Dan dnes říká, že na základce nepociťoval, že by byl vyčleněný z kolektivu, což se nadmíru přemýšlivým a zvídavým dětem stává. Vzpomínky jeho mámy jsou ale jiné. „On by tehdy nejraději trávil čas jen s dospělými, s kontakty s vrstevníky to bylo naopak složité. To se zlepšilo až na gymnáziu.“

Oba se shodují na tom, že na nepochopení narazili na hokeji, který začal Dan hrát jako brankář, když mu bylo šest; vydrželo mu to dalších osm let. Kateřina si vybavuje situaci, kdy oznámili trenérům, že Dan končí, protože se chce věnovat studiu a jiným aktivitám a tréninky čtyřikrát do týdne a až dva zápasy k tomu mu dávají časově zabrat. „Jeden tatínek spoluhráče na to tehdy řekl, že by to chtělo pár facek, a druhý zas, že ve čtrnácti letech ještě není čas na demokracii. Vůbec si neuměli představit, že by někdo v tom věku věděl, co chce, uměl to vyargumentovat – a hlavně že by chtěl nahradit hokej jinou činností, a nikoliv zahálkou.“

Cesta do Británie