Nedávno jí bylo osmnáct, rakovinu ale zkoumá už roky. Dlouho si o sobě myslela, že je exot

Darja se jednoho dne z domova vypravila směr Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Bylo jí tehdy třináct. Její máma se od známé dozvěděla, že tam nabízejí kroužky pro středoškoláky. Darja zaťukala na dveře uznávaného molekulárního biologa docenta Krejčího a oznámila mu, že by se jeho oboru chtěla věnovat. „Řekl mi, že příští rok otevírají nový kurz molekulární biologie pro studenty od šestnácti let a že mě do něj vezme.“

Latina ve školce

Jako malé Darje skoro nikdo nerozuměl, měla problémy s výslovností. Zároveň ale mluvila opravdu hodně, a ještě k tomu ve složitých větách.

Ve čtyřech letech mluvila stále špatně, naučila se však číst a oblíbila si hlavně atlasy o lidském těle. Byly v nich i latinské názvy. Na Vánoce pak dostala metrový model lidského těla, z něhož se daly vyndávat orgány. „Pořád jsem se v něm hrabala. Jednou jsem si ho dokonce mohla vzít do školky a udělat dětem přednášku.“ Jinak měla ale běžné dětství – hrála si s legem a lítala s kamarády po zahradě.

Ve spádové základní škole se Darje stalo to, co se nadaným dětem s vysokým IQ stává. Uměla číst, uměla latinské názvy lidského těla… a v první třídě se prostě nudila. „Rodiče museli bojovat, třeba abych si mohla číst něco jiného, když se ostatní učí slabikovat,“ říká Darja.

Občas ráda dávala na odiv, co všechno ví. Ráda diskutovala. Ptala se, když se jí něco nezdálo. „Pro některé to bylo jak červený hadr. To je přece jasné.“

I vrstevníci jí „jinakost“ dávali občas sežrat. „Moc mi nešla vybíjená, takže dělali všechno pro to, aby mě hned vybili. A pak se smáli, že jsem neschopná,“ vypráví. Vysvobození přišlo, když se dostala na osmileté gymnázium s uměleckou profilací.

Nutno dodat, že její rodiče jsou hudebníci a pracují na základní umělecké škole. Darja hrála odmala na klarinet, její mladší bratr na klavír a flétnu.

Jenže tehdy pořádně nevěděla, čemu přesně by se chtěla věnovat. Bavily ji přírodní vědy, ale i ty humanitní.

V té době už měla možnost poznat vysokoškolské prostředí, brzy začala chodit na Masarykovu juniorskou univerzitu. V průběhu celého akademického roku tu jednotlivé fakulty připravovaly pro děti přednášky.

Právě zde, na gymnáziu, se také přiklonila k molekulární biologii. Znuděná ze základní školy, kde se v přírodovědě učili poznávat kytky, ale ji přitom zajímaly chemické děje v těle a fascinoval ji život v laboratoři, získala v průběhu let k přírodním vědám skepsi. Na nové škole ale měla učitele fyziky, který ji zase „nakopl“.

Na gymnáziu ovšem také přišlo velké drama. Když byla v sekundě, rozhodla se na vlastní žádost odejít na jiné, prestižní přírodovědné gymnázium. Důvodem byl vleklý konflikt s její třídní učitelkou. „Nechtělo se mi, ale jinak to nešlo, což jsem obrečela.“ Záhy nato se Darja psychicky zhroutila, několikrát zkolabovala, nejedla, měla noční můry, potýkala se s obsedantně kompulzivní poruchou. Po pár měsících se nicméně rozhodla, že se chce na původní školu vrátit – a ředitel jí vyšel vstříc. Nabídl Darje nastoupit o ročník výš, kde nebude potkávat onu třídní učitelku.

Následně narazila na projekt Bioskop – vědecké výukové centrum Masarykovy univerzity, které založil zmíněný docent Lumír Krejčí s cílem zatraktivnit žákům středních škol svět přírodních věd. A tady se dostáváme ke dni, kdy Darja klepala na jeho dveře. Na začátku tercie (na základní škole by šlo o osmou třídu) tak Darja nastoupila do jednoho z kroužků Bioskopu, který se jmenoval DNA klub a jejž vedl biochemik Marek Šebesta – jak se později ukázalo, pro ni klíčová osoba.

Na konci pětiměsíčního kurzu Marek Šebesta Darje nabídl, že se stane jejím mentorem a začne ji soukromě učit on sám, bude jí domlouvat konzultace u svých kolegů z fakulty. Jen první dva roky ještě nesměla do laboratoře, protože jí nebylo patnáct. „Naše první konzultace s Markem Šebestou se vůbec netýkala molekulární biologie, ale filozofie,“ vzpomíná Darja, která od něho tehdy dostala knihu Struktura vědeckých revolucí od amerického filozofa, fyzika a teoretika vědy T. S. Kuhna. „Díky Marku Šebestovi jsem poznala, že nejsem úplný exot, ale že existují lidé jako já.“

Po oslavě patnáctých narozenin se Darja dočkala i univerzitní laboratoře, konkrétně u profesora Vítězslava Bryji v Ústavu experimentální biologie. Tady začala pracovat a stále pracuje na svém vlastním výzkumném projektu: věnuje se signalizačním drahám uvnitř buněk, u nichž, pokud nastane mutace, dochází k rozvoji nádorových onemocnění krve.

Kamarádi vědci

To, že je Darja mimořádně nadaná, se oficiálně potvrdilo, když jí bylo deset let. „Každá mince má dvě strany,“ konstatuje dívka, když se spolu bavíme o lidech obdarovaných vysokou inteligencí. Ano, spolužáci se jí mnohdy posmívali a nebylo pro ni snadné stále vyčnívat. Zároveň ale připouští, že někdy musela působit arogantně. „Občas mi někdo říkal, že se to zlepší, až si najdu kamarády vědce, a mezi nimi mi bude dobře, ale to já nikdy nechtěla. Ráda se bavím s inspirativními, empatickými lidmi, se kterými je legrace, a nemusejí nutně vyhrávat matematické olympiády.“

To jí ostatně před lety vysvětloval i Marek Šebesta, když jí dával knihu amerického filozofa a fyzika Kuhna. Pokud se bude věnovat výhradně jen molekulární biologii, řekl tehdy Darje, v životě nic neobjeví. Základ je mít otevřenou mysl a dívat se na svět v celé jeho pestrosti.