Za Lubošem Dobrovským

Opustil nás Luboš Dobrovský, novinář, překladatel, diplomat a politik. Bude nám tu chybět. U nás v Česku, kde patří k národní výbavě rozšířená schopnost kličkovat, taktizovat, relativizovat a všechno nějak okecat, patřil k těm výjimečným osobnostem, které jdou do všeho zpříma. Nebral si servítky, mluvil ostře a na rovinu. Když s něčím nesouhlasil nebo se mu něco nelíbilo, dal to najevo energicky a hned. Byl něco jako semafor, který neměl místo pro oranžovou. Buď hlásal jeď, anebo stůj. V konfrontaci s grázly nebo vyčůránky to byl postoj potřebný a důležitý. Jak v disentu a Chartě 77, tak po roce 1989 v politice a diplomacii.

Rád jsem s ním spolupracoval. Dodnes nedoceněný je jeho přínos pro rychlý odchod sovětských vojsk. Byl tvrdý jako žula a Rusové na to slyšeli. Když před 30 lety přepadl Saddám Husajn Kuvajt a my jsme prosazovali první nasazení našich vojáků v zahraničí, byl to on, kdo nastoupil do služby jako první civilní ministr obrany po revoluci a mezi vojáky udělal pořádek. Ale i mnohem později, když jsem se stal ministrem obrany já, jsem ho rád požádal, aby mně už v seniorském věku radil v nelehkých časech hospodářské krize. Dělal to se stejným zaujetím jako cokoliv předtím. Nebál se nikoho. Ani Putina, ani protivníků tady doma. Byl patriot, ale nenáviděl nacionalisty a antisemity. Nacisté mu v koncentráku zabili tátu, komunisté ho vyhodili z práce. Zocelilo ho to.

Mluvil jsem s ním naposledy týden před smrtí. Přestože dobře věděl, že mu zbývá jen pár dnů, mluvil jako vždy jasně a přesvědčivě. Byl připraven. Nebe má jisté. Čest jeho památce.

Autor působil v disentu a diplomacii, nyní je europoslancem za ODS.