Náčelníkův učeň

O knižní rozhovor s tulákem a spisovatelem Miloslavem Nevrlým jsem velmi stál. Když jsem jezdil na Šumavu za samotáři, nikoho jsem moc nepřesvědčoval: Chceš si povídat, nebo ne? Většina z nich na rozhovor kývla a těch pár odmítnutí mě nijak zvlášť netrápilo.

S Mílou to bylo jiné, chtěl jsem totiž víc než se s ním vydat ve vzpomínkách na cesty. Přál jsem se naučit, jak otevřít svou niternost a povzbudit hravost, jak prožít naplněný život. Tohle vše Náčelník, jak zní jeho skautská přezdívka, umí. Jsou to dovednosti natolik vzácné, že jsem potřeboval vstoupit do jeho učení, ale nechtěl jsem být ve třídě sám, chtěl jsem tam přizvat i čtenáře.

Po pár letech namlouvání Míla na knihu přece jen kývl. Neměl ambici předat lidstvu nějaké poselství či moudrost svých devadesáti let. Prostě jen vyšel vstříc kamarádovi. V průběhu práce mnohokrát opakoval, že pokud bych usoudil, že jeho řádky nestojí za to, klidně to celé zastavíme.

Já měl ale stále intenzivnější dojem, že se rodí pevný literární tvar, který se nebojí citu a přitom se vyhýbá patosu, rekapituluje roky zážitků, aniž by plakal nad odešlým časem, a umí být niterný i vtipný zároveň. Vybavil se mi nejstarší Mílův text, nazvaný Cestovní zpráva čarodějova učně. Přesně tak si po dokončení knihy připadám.