Odcházení Baracka Obamy: O červené čáře, která nebyla

Víš, co je strašně smutné?“ říká Alan. „Lidi tady dneska vzpomínají na Bushe. Říkají, že on by na Asada určitě zaútočil.“

Podzim 2015, město Kilis, jižní Turecko. Syrská hranice je odsud jen nějakých deset kilometrů, Aleppo, kdysi syrská ekonomická metropole, dalších šedesát.

Alan je syrský Kurd – a uprchlík. Před válkou studoval fyziku v Damašku, s odchodem ze země hrozně dlouho otálel. Až teprve po jednom těžkém bombardování, při němž unikl smrti jen o zlomek vteřiny, si uvědomil, že jeho štěstěna nemusí být vždycky takhle bdělá. A tak teď žije tady v Kilisu, pracuje pro jednu mezinárodní humanitární organizaci, a ač má temné kruhy pod očima, říká, že spát bude až po válce.

Alan není a nikdy nebyl fanouškem George W. Bushe, bývalého amerického prezidenta, po němž jeho nástupce Barack Obama zdědil dvě táhlé, krvavé války a ošklivě poničený obraz Spojených států ve světě. „Ale i já si někdy říkám,“ uvažuje, „že ti lidé mají pravdu. Nikdo tady nechápe, jak se Západ může koukat na všechna ta Asadova zvěrstva a nic s nimi nedělat. Obama narýsoval červenou čáru. Asad ji překročil. Ale nestalo se nic.“

Linku, o níž Alan mluví, Barack Obama definoval 20. srpna 2012. Krutá válka v Sýrii tehdy trvala už víc než rok: protesty takzvaného arabského jara, které předtím v Tunisku a Egyptě vedly k rychlému odstranění letitých diktátorů, se v Sýrii zvrhly v krveprolití (dnes už) apokalyptických rozměrů. Bašár Asad, syrský diktátor, se pustil do brutální likvidace oponentů: civilistů i bojovníků. Mrtvých přibývalo den co den – po desítkách, po stovkách.