Moc pozdě, Hillary!

Clintonová otálela s projevem, v němž uznala porážku. Bylo to špatně i kvůli jejím příznivcům.

Američané mají většinou nárok na dva týdny dovolené za rok. Ne na tři, ne na čtyři, a už vůbec ne na pět jako značná část Čechů. Na dva.

V roce, kdy se volí prezident, desetitisíce Američanů ony dva týdny věnují svému kandidátovi. Místo polehávání u moře celé dny obvolávají nerozhodnuté voliče nebo chodí od domu k domu a přesvědčují váhavce, aby určitě vyrazili hlasovat.

Ne, nikdo je neplatí. Kultura dobrovolnictví je v USA hluboce zakořeněná a politické kampaně by se bez zástupů „bezejmenných“ neobešly.

Odměnou, kterou dobrovolníci za svou snahu dostanou, je – kromě dobrého pocitu a v ideálním případě i kandidáta v Bílém domě – účast na jeho volební party. Cestují někdy i stovky mil, aby mohli být u toho. Aby člověka, jemuž věnovali tolik času a úsilí, viděli naživo.

Ti, kdo minulý týden čekali v newyorském Javitsově centru na Hillary Clintonovou, měli smůlu. Ve chvíli, kdy už bylo beztak jasné, že prezidentem bude Donald Trump, vystoupil na pódium šéf její kampaně a poslal přítomné domů – s tím, že je třeba počkat, až budou sečtené úplně všechny hlasy (!).

Clintonová pak vystoupila až o mnoho hodin později. A jakkoliv dobrý její projev nakonec byl, přišel zkrátka příliš pozdě. Hillary minulé úterý utrpěla nejhorší porážku svého života. Přesto měla ještě v noci předstoupit před své věrné a říct: „Prohráli jsme. Ale stejně jste skvělí.“ Stačily by dvě minuty… za ty dva týdny dovolené.