Už v šesti jsem si z lega postavil saxofon a na tvář nasadil černou masku, říká David Eben

Co pro vás společné hraní s bratry vlastně znamená? Je to jen koníček, anebo priorita?

Mám tři profesní činnosti, z nichž hlavní je na pražské Filozofické fakultě, kde se zabývám převážně středověkou duchovní hudbou. Té se od konce osmdesátých let aktivně věnuju i v ansámblu Schola Gregoriana Pragensis, no a pak máme tu naši skupinu Bratři Ebenové a mě těší, jak to je takhle pestré. Můžu střídat žánry, vědeckou práci s pódiem, zažívat hudbu z různých konců.

Proč jste si jako kluk na konzervatoři vybral za svůj hlavní nástroj klarinet, ke kterému jste později přidal saxofon?

Jako pětiletý kluk jsem doma objevil elpíčko Jazz na koncertním pódiu, kde byla písnička Karla Velebného jménem Zbabělé blues. Šlo vlastně o duet dvou saxofonů, tenoru s barytonem, hudba měla ten správný jazzový smrad a uhranula mě, pouštěl jsem to pořád dokola. Okamžitě jsem si postavil svůj první saxofon z lega a brzy se dostal i k velikánům typu Charlie Parker nebo Wayne Shorter, které obdivuju dodnes.

Vy jste měli počátkem sedmdesátých let lego?

Někdo nám ho tehdy asi poslal ze zahraničí. Ale se mnou to zašlo tak daleko, že jsem tehdy požádal prarodiče, aby mi vyrobili masku tváře černé pleti, kterou jsem si nasadil a foukal do toho saxofonu z lega. Už od nějaké první třídy mě nikdo nemůže podezírat z rasismu, protože jsem k afroamerickým jazzmanům vzhlížel jako k nadpřirozeným bytostem.

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

Co na tuhle vášeň říkal váš táta, slavný hudební skladatel Petr Eben?

Občas si nějaký jazz poslechl rád a bráchové ještě radši. I když s těmi jsme za dob mého dospívání měli jednu ještě trochu větší společnou lásku a tou byl Frank Zappa.

Vy jste jako kluk rozuměl Zappovým drsným, často dost vulgárním textům?